trojčlenný sociální organismus

…pak kde se v archaickém ‘'nic'' vzalo to ''něco'', co dalo popud k tomu, že se následně diferencovala forma a tvar…??

Možná člověku ani není umožněno toto vše prohlédnout. Snad i RS (už si to přesně nepamatuji) poukazoval na to, že člověk je maximálně schopen dohlédnout 3 (epochy?) vpřed a vzad…

Tedy, zatím zde asi i řešíme PRAVDU o relativnu a absolutnu. I sama pravda je tedy asi relativní a absolutní.
Relativní pravda - dosažitelná, protože omezená (časem, prostorem)
Absolutní pravda - nedosažitelná, protože neomezená + nepostřehnutelná v okamžiku
???

např. v relativnu (fyzickém i duchovním):

1 + 1 = 2 (relativně) protože záleží na tom, co předem chceme sčítat (druh, tvar, formu, barvu, jen počet apod…)


v absolutnu:

1 + 1 = 2 absolutna??? V absolutnu asi tedy rovnice není možná, ale absolutno samo dává možnost vzniku rovnice. Zde absolutno = Já, které stvoří onu rovnici…aneb ideová rovnice (1+1) snesená z duchovního světa, zde písmem, do světa fyzického…
???

Trochu mi i uniká praktický význam možného absolutna. Možná ale jen na první pohled. Jako když se řekne pojem - na druhý břeh. Absolutnem je zde obrazově např. řeka, která ale v rámci pojmu nikoho nezajímá ,ač má zásadní význam pro vznik onoho pojmu…

O pozorování tří manvantar dozadu a tří dopředu mluví RS ve své „Tajné vědě“. Je to podobné, jako pozemský pohled před a za sebe v prostoru a v čase, ohraničený obzorem. Také slovanská mluvnice zná jen tři fáze stupňování, ohraničeného největším a nejmenším v prostoru , v čase nejstarším a nejmladším.
V našich úvahách o absolutnu a archaičnu se však ocitáme mimo relativní prostor a čas, takže tu nijaké omezení (ohraničení) neexistuje. Přesněji řečeno, archaično je omezeno jen jednostranně počátkem stvoření, zatímco absolutno není omezeno vůbec, nemá počátek ani konec.
Absolutno zveme „NIC, co JE“, protože je původním stavem, který JE, vždy byl a bude absolutně všude. Pro absolutno je tedy pojem „JE“ důležitější než pojem „NIC“, neboť se nám jeví jaksi z relativně vnějšího pohledu (z pohledu mimo absolutno) jako „nic, co není relativní“. Název „NIC“ je tu tedy iluzorní, protože nám pro absolutno chybí jakýkoliv reálný relativní pojem. Toto absolutno je Stvořitelem přítomno v jeho relativním stvoření jako absolutní NIC, jako absolutně anulovaná přítomnost (existence) absolutna, jako absolutní nula (0), jako „obvod kružnice počátku stvoření“. Ač absolutně anulované (0), přece JE absolutno v relativnu přítomno jako jeho počátek a také se v něm relativně projevuje (působí), přičemž je si třeba uvědomit, že projev není tím, co se projevuje...
Archaično zveme „NIC, co NENÍ“, protože není původním stavem, nikdy nebylo a nebude. Pro archaično je tedy pojem „NENÍ“ důležitější než pojem „NIC“, neboť skutečně ničím není. Není ničím absolutním, není ničím relativním (stvořeným). Archaično „je“ tedy ryzí iluzí, kterou Stvořitel (počátek) nutně vkomponoval do svého relativního stvoření, jako „iluzi něčeho“...
Pavel z Tarsu tedy právem praví, že relativní svět byl stvořen z ničeho (z NIC, co JE a z NIC, co NENÍ).
Na Vaši otázku („pak kde se v archaickém ‘'nic'' vzalo to ''něco'', co dalo popud k tomu, že se následně diferencovala forma a tvar?“)
tedy odpovídám: V archaickém NIC, co NENÍ se nic nevzalo, protože z toho, co NENÍ nelze „vzít“ ani nijak „vyčarovat“ NĚCO, co JE.
Samotná pravda JE absolutní!
Pravda o stvoření JE relativní!
Pravda o archaičnu NENÍ ani absolutní ani relativní, ale iluzorní.
Všechny tři pravdy jsou poznatelné pouze relativně, reálným myšlením (v představách, idejích a pojmech). Proto je matematická rovnice (např. 1 + 1 = 2) ryze relativním nástrojem poznání, může být však lživě zneužita jako nástroj ryzí iluze (1c + 1c = 1c). Absolutno lze v relativní rovnici zachytit jen v absolutně anulované podobě (např. 1 – 1 = 0).
Pojem „možné absolutno“ není pravdivý. Relativně možné je pouze stvoření relativna z ničeho, takže absolutno není možné!
Absolutno není na druhém břehu, ale jako řeka mezi břehy (mezi formou možnosti a možným tvarem). Tou řekou relativně zobrazující absolutno je Dunaj, pramenící v Černém lese a ústící do Černého moře. Dunaj je relativním obrazem obvodu kružnice (0), rozvinutého (2píR) mezi nad-dunajskou a pod-dunajskou Velkou Moravou. Vydávání „2píR“ za vzorec uzavřeného obvodu kružnice je tedy ryzí iluze...

Píšete: ....Z výše uvedeného vyplývá, že Ježíš Kristus za „blahoslavenou“ nepokládá nepřítomnost „zdravého rozumu“ (vědeckou či nevědeckou), ale naopak „přítomnost zdravého rozumu“. To navíc znamená, že „chudí duchem“ jsou lidé, vyvíjející zdravý rozum, tj. reálné logické myšlení. To znamená, že nedostatek bezprostředního duchovního vnímání reality, nahrazují myšlením o vnímaném...

Nerozumím tomu, jak jste dospěli k tomu, že chudí duchem vyvíjejí zdravý rozum. Tam není logický postup.
Jak Tomáš sahá, nic nenasahá a stejně uvěří...jen vidí..ale nechápe...
také nerozumím tomu, že jste z toho vypotili, že je Tomáš myslitel...

Kdo bezprostředně vnímá nějaké dění, například uvedení kulečníkové koule do pohybu tágem v ruce hráče kulečníku, ten nepotřebuje bádat (přemýšlet) o příčině a následku pohybu. Takové je totiž duchovní vnímání v duchovních světech u lidí „bohatých duchem“.
U lidí „chudých duchem“ je jejich vnímání omezené tak, že vnímají pouze následky, nikoliv příčiny (nikoliv např. hráče kulečníku). Chtějí-li poznat také příčinu, musejí na to jít oklikou, přes vývoj zdravého rozumu (logického myšlení o vnímaném), jímž na základě vnímaných následků existenci nevnímané příčiny dokazují.
Co se Vám na tom nezdá být logického?
A jak jste dospěl k závěru, že „Jak Tomáš sahá, nic nenasahá“?
Tomáš přece nakonec uvěří tomu, co mohl vnímat (vidět a osahat). Avšak, jak pravíte, „nechápe“ to.
Právě nechápání vnímaného, podněcuje Tomáše „chudého duchem“ k tomu, aby o vnímaném přemýšlel (logicky myslel), aby se stal myslitelem...

Slyšel jsem někde, že tzv. "řada příčin a následků" je nesmysl.
Zdá se mi, že právě toto je nesmysl.
Každá příčina má přeci nějaký následek.
nebo existuje snad příčina nebo něco samo o sobě bez následku?
A tento následek je potom další příčinou dalšího následku.
Jako když vaří voda v hrnci na ohni. Bublající voda má příčinu oheň.
A tato bublající voda jako následek ohně je další příčinou nadskakující pokličky na hrnci.
Nebo máte snad jiný názor?

Protože pojmem „příčina“ označujeme to, co má následek, nemůže existovat příčina bez následku.
Protože pojmem „následek“ odznačujeme to, co má příčinu, nemůže existovat následek bez příčiny.
Protože pojmem „příčina“ odznačujeme to, co předchází následku, a pojmem „následek“ to, co následuje po příčině, nemůže být „před“ a „po“ tímtéž, nemůže se následek stát příčinou...
Řada příčin a následků samozřejmě existuje, avšak ne tak, že se následek stane příčinou dalšího následku v řadě, ale tak, že každý následek v řadě má svou vlastní příčinu (v řadě).
Kopne-li nás někdo dvakrát do zadku, tu přece nelze tvrdit („vědecky“), že příčinou následujícího kopance byl předchozí kopanec...
Nejčastěji se jako příklad řady „příčin a následků“ uvádí řada kamenů ležících volně na svahu. Uvedeme-li pak do pohybu první kámen v řadě, ten narazí na další kámen atd., takže se všechny kameny dají postupně do pohybu jako sněhová lavina (srovnej proslulou „řetězovou reakci“).
Nuže, jsou uvedené příklady řady příčin a následků (řetězové reakce) pravdivým výkladem pozorované skutečnosti?
Ač se to tak našemu smyslovému vnímání jeví, zdravý rozum nám do toho důrazně kibicuje:
„Příčina nemůže být následkem, následek nemůže být příčinou!“
A zdravý rozum se však nespokojí s pouhým kibicováním, ale navede nás také k následujícím experimentům:
1/ Zavěsíme dlouhou kládu vodorovně do vzduchu a udeříme kladivem do jednoho jejího konce. Kláda se pohne ve směru úderu. Kolik příčin pohybu klády jsme tu napočítali? Jednu!
2/ Zavěsíme za kládu ještě špalek, tak aby se konce klády dotýkal a udeříme kladivem do opačného konce. Kláda se nepohne, ale na druhém konci od ní ve směru úderu odskočí špalek. Kolik příčin odskočení špalku jsme tu napočítali? Zase jen jednu!
3/ Rozřežeme kládu na řadu špalků, které zavěsíme vodorovně za sebou tak aby se vzájemně dotýkaly a udeříme kladivem do prvního špalku v řadě. Řada špalků se nepohne, jen poslední špalek v řadě odskočí. Kolik příčin odskočení posledního špalku jsme napočítali? Zase jen jednu!
Jak je to možné?
Příčinou byla síla:
1/ síla předaná kládě úderem kladiva se projevila pohybem klády,
2/ síla prošla kládou až do špalku na konci klády, na němž se projevila jeho odskočením,
3/ síla prošla řadou špalků a projevila se odskočením posledního špalku (který ji už neměl komu předat)
Že příčinná síla skutečně přešla do klády (1), prošla kládou (2) či řadou špalků (3) si můžeme dokázat na experimentu, který jste uvedl Vy (byť jste si ho vyložil zcela iluzorně, tj. ve smyslu současné „teoretické vědy“):
Ve vašem experimentu je příčinou oheň, přesněji řečeno teplo ohně. V daném případě tedy nebudeme přihlížet ke světlu ohně, ani k jeho kouři, ale pouze k síle (silám) jeho tepla:
Kdy se voda v hrnci dostane do varu?
Až do vody skrze těleso hrnce přejde teplo ohně!
Kdy voda v hrnci začne bublat?
Až do vody skrze těleso hrnce přejde teplo ohně!
Kdy se voda v hrnci začne odpařovat?
Až do vody skrze těleso hrnce přejde teplo ohně!
Kdy od hrnce začne odskakovat jeho poklička?
Až do vody skrze těleso hrnce přejde teplo ohně!Až se voda v hrnci začne odpařovat!
Nuže, kolik jste tu nyní napočítal příčin?

Až do vody skrze těleso hrnce přejde teplo ohně!Až se voda v hrnci začne odpařovat!
Nuže, kolik jste tu nyní napočítal příčin?
Pro odskakovaní pokličky je příčina jednak teplo a jednak musí se odpařovat voda.
Takže jako by se k původní příčině přidala ještě další - odpařování vody.
Až se začne odpařovat voda a vznikat pára, začne skákat poklička.
Dodávání tepla vede jen ke vzniku páry.
No však...
A právě díky páře, která je tu následkem dodávání tepla, začne skákat poklička...
Stále nevidím nějaký problém nebo chybu.
Následek nějaké příčiny se stává další příčinou vývoje.
Tedy jestli vůbec zde podle vás nějaká chyba má existovat.
Jestli mi ji chcete prokázat, tak se vám to zatím nepovedlo. A myslím si, že na vině není moje nechápavost. Doufám.

Konstatujete: „Jestli mi ji (chybu) chcete prokázat, tak se vám to zatím nepovedlo.“
Upřesňuji: Já mohu prokázat jen působení jedné a téže příčiny (tepla ohně) v jejích různých projevech (v podobě ohřátého hrnce, ohřáté vody, odpařování vody a odskakování pokličky hrnce). Mým úkolem je prokázat „něco“, nikoliv prokázat to právě Vám. Je totiž jen Vaší věcí, zda předložený důkaz něčeho přijmete, či odmítnete. Zde totiž vůbec nezáleží na tom, kdo Vám daný důkaz předkládá. Vždyť ho nepřijímáte ani sám od sebe.
Tak například namítáte: „Pro odskakovaní pokličky je příčina jednak teplo a jednak musí se odpařovat voda... A právě díky páře, která je tu následkem dodávání tepla, začne skákat poklička...“ Z jedné příčiny (tepla) jste si vyčaroval dvě (teplo a jeho projev odpařováním zahřáté vody). Tendenčně jste se při tom vyhnul experimentu s kladivem a rozřezanou kládou. Jak byste vyčaroval více příčin v něm?

Dobře, špalky odskakují kvůli jedné příčině.
Potom se ale jasně musí říci, co je následkem příčiny. Kde je hranice následku? Dodávané teplo nemá za důsledek třeba pohyb vlaku. Jasně.
Tam není důvod, aby se kvůli varu vody hýbal vlak nebo nadskakovala poklička. Ale dodávané teplo může být prvotní příčinou pohybu vlaku.
Jestli var vody je následek ohně pod kotlem, ale dodávané teplo pro vařící vodu (bubliny) není příčinou nadskakování pokličky na hrnci, potom musíme nějak jinak oddělit jednotlivé příčiny a následky.
Pak se musí jasněji formulovat, co je příčina a co je následek.
Teplo dodávané vodě je příčinou varu vody (vytváření bublin ve vodě).
Ale var vody není příčinou nadskakování pokličky?
Proč ne?
Jak odliším, že daná příčina končí jako nějaký důsledek.
A ten důsledek nesmím nazvat příčinou?
Jaký tedy má tento důsledek (var vody) vztah k nové příčině, k příčině nadskakování pokličky? Nechápu v čem máte problém.

Pokud nesouhlasíte se závěrem, že teplo ohně (v parním stroji, či ve spalovacím motoru) je příčinou pohybu vlaku, pak je povinnost jasně formulovat příčinu a následek na Vás.
Já Vám mohu pouze napovědět, že hranice (míra) následku jsou dány hranicemi (mírou) příčiny.
V předchozím příspěvku jsem řekl (domnívám se, že zcela jasně), že příčinou nadskakování pokličky hrnce nejsou „bubliny“ vařící vody, ale pára vystupující z vařící vody. Pára má totiž větší objem než voda a nevejde se tedy do hrnce. Proto zvedá pokličku (či hýbe pístem parního stroje) aby unikla z hrnce ven.
Vaše závěrečné otázky jsou dány Vaším nepozorným čtením, přičemž vzniklý „problém“ připisujete neprávem mně...

Nyní už vůbec nechápu...nevím, co je a co není správné.
Je tedy dodávané teplo příčinou třeba pohybu parníků?
Je zde tedy řada příčin a následků nebo není?
Tvrdíte, že příčina má následek, ale onen následekjiž není další příčinou jiného následku...nevím tudíž, jak se dopracovat pohybu parníku.
Nebo snad že má jako ty odskakující klády jednu příčinu pohybu?
Tak i pohyb parníku má jednu příčinu?

Že má příčina následek netvrdím jenom já, ale tvrdíte to také Vy. V této naší diskusi již bylo řečeno:
- neexistuje příčina bez následku a následek bez příčiny,
- řada příčin a následků existuje jen v podobě řady jednotlivých příčin a jejich jednotlivých následků,
- následek není a nemůže být příčinou,
- míra následku je dána mírou příčiny,
- míra následku se může rozložit na řadu dílčích projevů následku (jeho míry).
Také příčinu (její míru) lze skládat (sčítáním) z mnohosti jednotlivých příčiny v jednu výslednou příčinu.
Dopracovat pohybu parníku se lze stejným způsobem, jako pohybu lokomotivy či nadskakování pokličky hrnce.
Všechny příklady, které byly v naší diskusi uvedeny, mají jednu jedinou příčinu...

Jediná příčina pohybu parníku, vlaku, létající pokličky je pouze a jen dodávané teplo.
Jenže to je pouze počáteční příčina a koncový následek.
Chápu to tak správně?
Ale potom nechápu, jak nazvat ty mezičlánky a dílčí procesy a tedy i dílčí následky jak se to teplo postupně mění na pohybovou energii, přes jak mechanismy.
Nebo můžete popsat váš názor, jak chápat přeměnu prvotní příčiny (hořící plamen pod hrncem s vodou) v následek (např. pohyb parníku).
Jak tedy popisujete ty dílčí stavy, že se teplem voda mění na páru, ta pohybuje pístem, ten pohybuje ojnicí, ta hýbe soustrojím, soukolím až k lodnímu šroubu....to tedy nejsou příčiny? ani následky?
Prosím tedy o krokový rozpis tohoto procesu, jak je to podle vás...

Ano pohyb parníku má jedinou příčinu a tou je ohněm pod kotlem předávané teplo.
Naproti tomu spalovací motor, představuje řadu příčin a následků, neboť příčinou je v něm každý zážeh paliva nad pístem.
Příčina je vždy počáteční. To, co po počáteční příčině následuje je následek (účinek), který, na rozdíl od příčiny, nemusí být jen jeden (konečný), ale může jich být mnohost. Tak jako můžete míru rozdělit na mnohost dílů míry, tak můžete míru následku (daného mírou příčiny) rozdělit na mnohost následků menší míry, a to dvojím způsobem:
Vedle sebe = například pohybem jedné kulečníkové koule uvedete do pohybu dvě jiné koule.
Za sebou = například kladivem uvedete do pohybu řadu dřevěných špalků, nebo předáváte příčinné teplo ohně postupně hrnci, vodě a páře, která zvedá pokličku.
Zde není třeba vymýšlet jiné názvy pro „mezičlánky následku“, ale ponechat jim ty které již mají (ohřátý hrnec, voda, pára, nadskakující poklička atp.). Společným jmenovatelem těchto mezičlánků následku je „následek“ (resp. „účinek“). Ani mechanismus předávání tepla není třeba nazývat jinak, než „ohříváním“, mechanismus předávání pohybu „roz-pohybováním“ atp.
Vaše potíže s pochopením tak jednoduchého mechanismu příčiny a jejího následku (resp. mnohosti následků) jsou teoretického původu. Nemáte náhodou vysokoškolské vzdělání (např. inženýrské)?
Zkuste na školské teorie zapomenout a spolehněte se jen na svůj vlastní „zdravý rozum“:
Teplem ohně se „voda mění na páru, ta pohybuje pístem, ten pohybuje ojnicí, ta hýbe lodním šroubem.“ Příčinou tu nazýváme teplo. Dílčí následky, následují v řadě za sebou jako různé pohyby, končí rotací lodního šroubu (ve skutečnosti končí vířením vody za šroubem)...

S postupující invazí islámu do Evropy začínají i v čr hlásat masmédia tzv. halal jídlo. Tedy, maso ze zvířat podřezaných bez omráčení.
Ochránci zvířat proti tomu protestují, že je totýrání.
Ochránci neochránci, totalita má za úkol šíření islámu v Evropě a tak samozřejmě halal jídlo ja bez mrknutí oka dovoleno.
Zkuste třeba jen podřezat nějaké zvíře, tak patrně vás zavřou za týrání zvířat na dva roky. Halaly je ale prý v pořádku.
Obhájci tvrdí, že prý je něco jiného - jak muslim hezky to zvíře chytne, ono se prý zklidní, ono prý ví, že už není něco v pořádku, když je tak odděleno od stáda, a když ho obrátí kopýtky nahoru. Klidně dýchá a je prý smířeno se osudem. A prý když člověk v duchu se s ním spojuje a bere to jako oběť vyššímu, nejen jako jídlo, ale děkuji zvířeti za to, že nyní mu bude sloužit jako pokrm, ale je to produchovnělé...
Tak to prý dělají Indiáni. Nejde tamjen jen o jídlo, ale o poděkování bohu za to zvíře. Nevím, slyšel jsem...

Zvířata mají skupinovou duši a skupinové já. Nejde tedy o poděkování konkrétnímu zvířeti, ani bohu za konkrétní zvíře, ale o poděkování skupinovému já (druhu) toho zvířete. Ještě donedávna, dokud euro-američané Afriku zcela nerozvrátili, existovaly v Africe kmeny, které se na skupinové já obřadně obraceli před lovem (dokonce byl tento obřad nafilmován) a ze stáda bylo skutečně vyřazeno zvíře, které bylo klidné a nepokoušelo se utéct.
Dnes není zevní obřadnost nutná. Člověk se může na skupinové já obracet jednotlivě v duchu (jako duch k duchu). Něco podobného jsem viděl dokonce v TV jako reportáž s jedním soukromým řezníkem.
Tzv. „ochránci zvířat“ jsou zpravidla užiteční diletanti, kteří často nadělají víc škody než užitku...

Není náhodou křesťanství postavené na slepé víře?
A není právě tato slepá víra právě tím, co tak odrazuje moderního člověka, který si právě zakládá na tom, že uvažuje a má rozum?
Uznám jen to, co sám mohu poznat. A ne to, čemu musím jen slepě věřit.

Nestaví náhodou křesťanství slepou víru jako základ svého učení?

Neřekl Ježíš Kristus učedníku Tomášovi: Vlož prsty do mých ran, abys uvěřil, že jsem vstal z mrtvých?
Odtud se traduje ono: Nevěřící Tomáš...
A Kristus mu prý pak řekl: „Blahoslavení, kdo neviděli a přesto uvěřili.“
Cituji:
Tomáš, jinak Didymos, jeden z dvanácti učedníků, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. Ostatní mu řekli: "Viděli jsme Pána." Odpověděl jim: "Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím." Osmého dne potom byli učedníci opět uvnitř a Tomáš s nimi. Ač byly dveře zavřeny, Ježíš přišel, postavil se a řekl: "Pokoj vám." Potom řekl Tomášovi: "Polož svůj prst sem, pohleď na mé ruce a vlož svou ruku do rány v mém boku. Nepochybuj a věř!" Tomáš mu odpověděl: "Můj Pán a můj Bůh." Ježíš mu řekl: "Že jsi mě viděl, věříš. Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili." J 20, 24-29

Není prý tedy vůbec důležité, zda vidíme či nevidíme očima, zda se můžeme nebo nemůžeme dotknout rukama, ale zda vidíme a dotýkáme se srdcem. Na tom jedině záleží, neboť jak je psáno:
„Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, být si jist tím, co nevidíme“ (Žd 11,1). A takové spolehnutí se nezůstane bez Boží odpovědi, neboť verš pokračuje: „K takové víře předků se Bůh PŘIZNAL svým svědectvím.“ (Žd 11,2). Není to jednosměrný provoz; uvidíme zázraky, divy a znamení, pokud budeme věřit.

Někteří lidé dodávají:
Nechtějme vkládat naše ruce jako Tomáš do Ježíšových ran, abychom mu teprve poté cele uvěřili. Místo toho vložme naše srdce do Jeho rukou a Bůh nám odpoví.

Jak se normální racionálně uvažující člověk může vypořádat se snůškou takovýchto tvrzení stojících na víře bez důkazu?
Dokola jen: uvěř, uvěř, uvěř ...

Lze se potom divit odporu mnohých lidí ke křesťanství takto prezentovanému? Tedy jako k nutnosti slepě věřit v dogmata křesťanství.

Na nevěřícím Tomášovi jsme si ukázali, že pravé (Kristovo) křesťanství na slepé víře nestaví. Staví na něm jen tzv. „křesťanské“ instituce, jejichž představitelé mají tu domýšlivou drzost, že křesťanům autoritativně předepisují svou dogmatickou nevědomost (v duchu nevěřícího Tomáše).
Vaše slova, že není důležité zda vidíme (smyslově vnímáme), či alespoň můžeme vidět, a Vaše teze o „dotýkání se srdcem“ jsou ničím nepodložená „dogmata“. Vaše citáty z překladů Nového zákona jsou sice více méně věrné, jejich výklady jsou však zcela „mimo mísu“, tj. v duchu dnešní „teoretické vědy“.
Právě tato falešná „věda“ iluzionisticky vyrábí falešné „zázraky, divy a znamení“, které nazývá „paradoxy“, jako na běžícím pásu. Na jejich základě nám pak již od první třídy státních škol vtlouká do hlavy požadavek, abychom těmto „vědeckým podvodům“ věřili, protože prý náš „zdravý rozum“ není spolehlivý. Stále „dokola jen: uvěř, uvěř, uvěř!“
Skutečně se člověk musí divit odporu mnohých k takto prezentovanému křesťanství, zatímco k takto prezentované „teoretické vědě“ titíž lidé bezmezně věří.
Zatímco křesťanství je požadavek „slepé víry v dogmata“ připisován neprávem, v pravdě je třeba tento požadavek právem připisovat teoretické vědě...

„Blahoslavení, kteří neviděli, a přece uvěřili.“

Můj předchozí dotaz směřuje potom k další otázce:
Kdo jsou tito blahoslavení? Jsem to já? Jsi to ty?

Prý: Ano, všichni, kdo uvěřili, že Ježíš vstal z mrtvých.

Asi je to jen trochu jiné opakování předchozí otázky.
Blahoslavení jsou ti, kteří nepotřebuj zdravý rozum? Ta se nyní často klade jako podmínka být křesťanem: radovat se jako malé dítě, nefilosofovat, věřit...tak mi to tlumočí řada "křesťanů" a komentátorů...

Klíčem je tu slovo „vidět“. Vidění (vnímání) nám prostředkují smysly (tělesné, duševní a duchovní).
Nevěřící Tomáš tedy praví:
Věřím jen tomu, co vnímám skrze své smysly, co jsem sám vnímal (viděl).
Protože Tomáš ví, že veškeré vnímání je povrchní, že „nevidíme“ pod povrch věcí do jejich obsahu a chce tedy nejen vidět rány zmrtvýchvstalého Krista, ale chce do nich také vložit ruku. Tady ovšem vědění nevěřícího Tomáše končí. Nedomýšlí totiž, že vložením ruky do rány (vnímáním hmatem) povrchnost vnímání nepřekoná, že se tím obsahu pod povrchem nedohmátne. Rozbijeme-li například kámen na tisíc kousků, budeme stále vnímat jen povrch věcí (fragmentů kamene), nikdy jejich obsah. Navíc Tomáš nedomýšlí rozdíl mezi vnějším povrchem věci, zvaným „tvar“ (tvor) a vnitřním povrchem věci, zvaným „forma“ (otvor). A protože takto nerozlišuje ani současná „věda“, můžeme nevědomost nevěřícího Tomáše pokládat za „vědeckou“...
Vyšším stupněm Tomášovy vědecké nevíry je:
Věřím jen tomu, co je smyslově vnímatelné, co bych mohl vnímat (ač jsem to dosud nikdy neviděl).
Kolik lidí na světě vidělo například Ameriku, Austrálii, obrovské Rusko, mrňavý ostrůvek, či paní Zubejdu, manželku Hárůna al Rašída. A přece o jejich existenci nikdo nepochybuje, není nikoho, kdo by na ně nevěřil.
Můžeme tedy s Kristem říci: Rozumní lidé „neviděli, a přece uvěřili!“
Při tom ovšem nemusí jít hned o tu nejvyšší víru, že Kristus vstal z mrtvých v těle.
Proč by však měli být rozumní lidé „blahoslavení“?
Vaše otázka: „Blahoslavení jsou ti, kteří nepotřebuj zdravý rozum?“ patrně naráží na výrok „Blahoslavení chudí duchem, neboť jejich je království nebeské!“
Z výše uvedeného vyplývá, že Ježíš Kristus za „blahoslavenou“ nepokládá nepřítomnost „zdravého rozumu“ (vědeckou či nevědeckou), ale naopak „přítomnost zdravého rozumu“. To navíc znamená, že „chudí duchem“ jsou lidé, vyvíjející zdravý rozum, tj. reálné logické myšlení. To znamená, že nedostatek bezprostředního duchovního vnímání reality, nahrazují myšlením o vnímaném...