trojčlenný sociální organismus

Spasit znamená zachránit. Lidově řečeno např. „spasit se útěkem“.
Vykoupit znamená vymanit obětí spasitele. Např. „vykoupení z otroctví“.
Vytáhnete-li topícího se z vody, spasíte ho. Zda je to, či není v rozporu se svobodnou vůlí (zda volal o pomoc nebo chtěl spáchat sebevraždu), o tom prostě nepřemýšlíte.

Skoro všichni rodiče nyní používají sunar pro děti. Plinky papírové. naříkají, že to je měsíčně x tisíc. Nerozumím tomu, jak vůbec mohli lidé žít tisíciletí bez sunaru a papírových plínek a přežít. A dokonce se množili více než dnes. Rodiny měly spousty dětí.
Nakolik je to požadavek vývoje na lehčí život, nakolik je tady nějaký podvod? Rodiče si pak nemohou prý dovolit mít více dělí, protože by to neutáhli atp.

Tisíciletí byli lidé pastevci nebo zemědělci a měli neustále po ruce čerstvé mléko. Nepotřebovali tedy sušené (sunar). Tisíciletí žili lidé blíž k přírodě a nebyli tak pohodlní jako dnes, takže očistit pokakané dítě (prakticky zdarma) pro ně nebyl problém.
Více dětí měly rodiče proto, že nepoužívali antikoncepci (neviděli v dětech jen „zátěž“) a také proto, aby se měl o ně na stáří kdo postarat. Zavedením státních důchodů starost dospělých dětí o rodiče „odpadla“ (převzal ji stát) a rodina se tím rozpadla...

Rudolf Steiner prý řekl: Nejsme zodpovědní jen za to, co uděláme, ale i za to, co neuděláme....
Jak mohu být odpovědný za to, že jsem nezabránil válce na Ukjrajině?
Jak mohu být odpovědný za to, že nechápu Goethovu nauku o barvách?
Jak mohu být odpovědný za to, že se nedaří prosadit TSO proto vládě zločinu?

Protože má člověk nejen osobní duši (i ducha), ale souvisí také s dušemi skupinovými (rodu, národa, rasy, celého lidstva, organizace, třídy atp.) má nejen osobní karmu, ale také karmu skupiny k níž náleží.
Máme tedy zodpovědnost nejen osobní, ale také odpovědnost kolektivní. Tato odpovědnost je ve všech případech dvojí:
Za to, co jsme udělali! (např. ač jsme nemuseli)
Za to, co jsme neudělali! (např. ač jsme mohli)

Chápu odpovědnost za to, co jsem udělal.
Ale jak mohu nést odpovědnost za něco, co jsem neudělal? (Píšete: např. ač jsme mohli).
Tím ale jakoby tvrdíte, že je nějaká determincace.
Něco bylo v plánu, v osudu...co jsem měl...
A protože jsem to neudělal, tak jsem selhal...a tedy nesu odpovědnost?

Kde je potom svobodná vůle člověka? Jsem potrestán za svoji svobodnou vůli, že jsem neudělal, co po mne chtěl osud, karma z minulých životů?
Nerozumím tomu.

Například jste mohl vytáhnout z vody topící se dítě a neudělal jste to.

Například jste mohl zachránit topící se dítě a neudělal jste to.

Vaše lakonická odpověď je tak strohá, že pozbývá smysl. A není to odpověď.

Mohl jsem vytáhnout topícího se a nevytáhl.
A co jako? Však na to se právě ptám...
Třeba jsem neuměl až tak dobře plavat a utopil bych se zárověň s topícím se. Tedy ne že jsem mohl topícího se vytáhnout. Nemohl.
Jak to brát, že jsem odpovědný za to, co jsem neudělal?
Npomoco topícímu se je až následek toho, že neumím plavat. Tedy jsem se měl učit plavat.
Jenže takových věcí, co bych měl,m ůže být milion. Kterou si vybrat?
Měl jsem se třeba učit házet lasem, nebo nosit s sebou nafukovací vestu?
Tisíce věci jsem měl a nebo neměl?
Je tedy v osudu něco dané, co jsem měl?
A jestli je to dané, tak je dané, že pomohu nembo nepomohu.
Třeba je tam morální problém. Třeba se topí šéf, který mne týrá.
Co když je to řešení?
Je to svobodné rozhodnutí toho člověka? Tak jak nese odpovědnost za to, co neudělal? Jasně, neposkytnutí pomoci.
Ale za které věci, které neudělám, nesu odpovědnost? To jako v duchovních světech je naplánované, co mám udělat? A s tím se to porovnává?
Já třeba nebyl v Japonsku a nepomohl tam babičce jít přes přechod a přejelo ji auto. Kdybych tam jel, tak by se to nestalo.
Za co vše nesu odpovědnost, co jsem neudělal?

Jaký má smysl odpovídat rozsáhle, když neberete na vědomí ani lakonickou odpověď. Odpověděl jsem „například jste mohl...“ a Vy jste si můj příklad obrátil na ruby ve smyslu „například jsem nemohl...“ a tuto převrácenost pak dál rozvíjíte. Nereagujete tedy na mou odpověď, takže nediskutujete se mnou, ale sám se sebou.
Teprve druhá část Vaší reakce (s utopeným šéfem) se týká mé odpovědi. Tam se ptáte: „Ale za které věci, které neudělám, nesu odpovědnost?“
Zbytečná otázka. Dle slov RS odpovídáte za vše, co jste neudělal i když jste mohl! Sám tedy zvažte, jak jste na tom s babičkou v Japonsku.
V duchovních světech je naplánovaná jen Vaše karma, nikoliv Vaše svobodná volba...

U Plzně má být nyní zpřístupněna první buddhistická stúpa v čr.
Kromě řady komentářů, že buddhisté jsou neškodní, nevybuchují s trhavinami jako islamisté, jsou mírumilovní a nejsou bojovní jako křesťané a židé (náboženští), padl i tento názor:
Není tak důležité, jestli jsou lidé ateisté nebo se modlí k Bohu, Buddhovi, Manitúovi, Perunovi nebo jiným bohům. Důležité je, jestli jsou to slušní lidé. A neohrožují a neobtěžují ostatní.
Lze takto zredukovat kulturu či náboženství lidí na to, říci...hlavně, že se nevraždí...?
Připadá mi, že svět (= lidé), se tedy zbláznil. Jako by nějaká filosofie již neexistovala, jako by neexistovalo jiné rozumné, rozumové řešení konfliktu resp. problému než začít po sobě střílet a mlátit se kyjem...
To je úpadek, to je naprosté šílené selhání kultury a rozumu lidí...
Je to následek toho, že elity mají moc vládnout všem sférám společnosti. A elity jsou psychopati, deprivanti, zločinci a bestie (jak říká MUDr. Hnízdil) bez svědomí. Bez srdce i zdravého rozumu.

Všimněte si, že jsou tu podle potřeby (tendenčně) na lidi uplatňována dvě naprosto opačná kritéria:
Na jedné straně se hodnotí skupinově (křesťané, židé, buddhisti atd.).
Na druhé straně se hodnotí individuálně (slušní, ohleduplní, vrazi atd.).
Léta vedle nás mohou žít lidé, které podle jejich každodenního chování pokládáme za slušné. A najednou se dozvíme, že se ve jménu svého kultu dopustili něčeho neslušného, nebo naopak, že byli z kultu vyloučeni, protože se toho odmítli dopustit.
Jde tedy o to, co je pro koho důležitější. To osobní nebo to kultovní?

Vládnoucí elity se snaží snížit občanů, protože je prý málo jídla, málo prostoru, mnoho zplodin, mnoho zbytků, málo vody, otepluje se prý atd. atp. Proto prý by svět s málem občanů byl lepší. nebylo by tolik problémů atp. Proto dávají jedy (éčka atp.) do jídla, očkují dětí kancerogenními vakcinami, práškují z letadel nás svinstvem, zamořují prostřdí jaderným spadem (z Fukušimy patrně prý zasaženou jadernou bombou) atd.
Nakonec bude nejlepší, aby elity neměly žádnou práci s vládnutím, aby neměly už komu vládnout. Dle elit jsou lidé zlí, blbí...tak je vyhubme (jak to chtějí pravdoláskaři). Lidé prý dělají na světě jen bordel. Vše v přírodě zabetonují. Celý svět se stal smetištěm...
Chci se zeptat: Byl by svět bez lidí lepší?

Člověk je mikrokosmem v makrokosmu. Tak jako je veškerá příroda ve svém celku makrokosmickým člověkem, tak je na Zemi (a také v kosmu) tím, co ve vývoji lidstva od člověka postupně odpadá. Bez člověka by nebylo žádného světa.

Nějaký pošuk týral a zabil děvče. Tak prý dostane výjimečný trest.
Co to znamená výjimečný trest? Proč to státní soudcové nazývají výjimečný trest?
Za vraždu? Vše je pouze spravedlivé, případně samozřejmé. Proč výjimečné?
Celá legislativa je tak posunuta někam mimo realitu.
Trest za vraždu přece nelze označit za výjimečný, ale jako jedině možný.

Absurdní totalitní zákony používají absurdní termíny.

V knize Čtyři dohody (D. M. Ruiz) druhá dohoda zní - neberte si nic osobně.

''Nikdo nedělá nic kvůli vám, co druzí říkají a dělají je projevem jejich vlastní situace a snů, když budete imunní proti názorům a činům druhých, nestanete se oběti zbytečného utrpení.’'

Pak ale ani nezbytné lásky, řekl bych (krom sebelásky).
Upřímná rada (pomoc) není osobní?
Upřímná kritika není osobní?
Obětování pro druhé také ne?
Vyznání lásky není osobní?
Jak se i pak tedy dá budovat důvěra? Důvěra je snad věcí neosobní?

Nebo snad takto? - Nikdo nedělá PRVOTNĚ nic kvůli vám, co druzí…

Také si nejsem jist. Zase mi vadí ono slovo NIC. Ale co zase ona třeba bezmyšlenkovitá, okamžitá záchrana třeba dítěte před vlakem. Dítě odstrčí, ale zachránce sám zemře. V tom, že není NIC neosobního? Pro druhého? Zde ale ani PRVOTNĚ přeci nemyslí zachránce na sebe. To by pak reflex byl projevem ega?

Slogan: „když budete imunní proti názorům a činům druhých, nestanete se oběti zbytečného utrpení.’' je jako vystřižený z východního myšlení Maharišiů a podobných guruů. Je to ryze luciferský svod.
Člověk se může zdravě duchovně-duševně vyvíjet jen ve vztahu k druhým lidem...

Která láska má v sobě nejvíce ''čisté lásky''? Nebo jiná?

- láska k partnerovi
- láska k dítěti (u ženy)
- láska k dítěti (u muže)
- láska k rodičům
- láska k pravdě
- láska k nepříteli
- láska k příteli
- láska k bližnímu
- láska k vlasti
- láska k sobě samému
- láska k přírodě
- láska k míru
- láska k idolu
- atd., atd….

Jaké by i bylo pořadí? Či i prosím doplňte jiné důležité podoby (projevy) lásky…

Za mne asi vede láska k pravdě. Nevím ale, zda do toho přimíchávám subjektivní důležitost. Tím ale zase u mne neexistuje láska k nepříteli (nepřítel). Nepřítel jsem maximálně já jeho, ne on můj. Láska k pravdě je ale zase taková bezcitná…láska k partnerovi zase v něčem jiná, jinak příjemná. Láska k dítěti (u muže), zase může být láskou k lidstvu, k možnému vývoji (naděje). Ale zase ne každý to tak vnímá. Některý chlap může zas existenci svého syna vnímat více egoidně. I matka.
Vše má něco. Vím, každá láska je nějak důležitá (pokud je ale založena na pravdě?).
Lze i určit důležitost? Nebo je to také to, co v životě musí ten či onen poznat? Jednak tu kterou lásku poznat + poznat i její důležitost? Či se důležitost mění - té či oné lásky, v tom či onom životě jedince, dle i toho, proč se narodil + dle stáří v životě...
Nebo je to jinak? Lze podstatu pravé lásky použít na všechny zmíněné podoby lásky? Je pravá láska to něco, to co mají tyto podoby lásky společného? Nebo mají mít?

Psal jsem to nyní z patra, no teď mi přijde, že onou společnou věcí má být láska k pravdě, u všech projevů lásky, že? Láska k pravdě jako nutná ''pojistka'' u všech projevů lásky? Zas mi to ale nehraje, partnera si přeci nevyberu díky lásce k pravdě?No, v podstatě možná že i jo.
?

...tedy přesněji řečeno - partnerku :-)