trojčlenný sociální organismus

Sókrates řekl: "Vím, že nic nevím!"
Víme, co nevíme v případě, že máme o předmětu svého nevědění pouze vjem (resp. představu), nebo pouze pojem (ideu).
Víme, co víme, když máme obojí (představu i pojem)...

R. Steiner řekl prý něco v tom smyslu, že: Válka Amerika x Rusko není nevyhnutelná. Válka Čína x Amerika je nevyhnutelná a stane se.
Někteří politikové hovoří nyní docela jasnou řečí, např.: Bývalý ukrajinský velvyslanec v USA řekl: Každý ví, že ukrajinská válka je předehra ke III. světové válce...
Hrotí se situace? Amerika vydává na zbrojení asi 600 mld dolarů. Rusko 50 mld. Amerika má kolem Ruska asi 180 vojenských základen. Rusko má jen dvě. Válečný rozpočet USA je tak velký, že asi když se sečtou válečné rozpočty asi 5 zemí za USA, tak nebudou dosahovat tak velké jako uSA!
Je jasné, kdo tu asi hrotí situaci. Copak lidé nevidí tyto jednoduché počty? Nechtějí?

USA nemá nic. Jsou to zbraně FEDu...

Jak se lidé radují, loučí se se starým rokem a vítají nový.
Všude bouchání petard, okázalé ohňostroje.
Připadá mi to tak ubohé, pokratecké, falešné. Lidé se radují, objímají...a zítra po svátcích se zase začnou udávat a ubližovat si...
Vše je strašně hlučné, barevné, velkolepé, nastrojené...
Mně spíše ty výbuchy připomínali kononádu děl někde na Ukrajině. Co tam asi lidé prožívají?

Lidé si ubližují i při té kanonádě...

Při pohledu na Ústavu čr je do očí bijící skutečnost, že ze 113 bodů se sotva jeden, a to jen letmo a okrajově, takovou povšechnou formulací, pod kterou se skryje vše - dotýká ochrany svobod člověka!
A to bod 4:
"Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá."
Jinak se vše ostatní týká soudů, vlády, poslanců, sněnoven, senátů, komor, prezidentů, , banky, kontrolního úřadu...
Tady je jasně vidět, jak je dbáno na občana!
Absolutně se jím nikdo nezabývá.
Řešijou kde co, ale občan nemá v ústavě snad ani zastání.
To už Listina základních práv a svobod, tak to je zase naopak. Tam je 44 článků a tak přes 110 bodů věnovaných jen lidem.
Tak cizácký dokument má pro občana větší ochranu než domácí Ústava.
Vlastně člověk neví po přečtení, co jako. Co s tím? Spousta hezkých řečí např. o kompetenci sněmoven, ale jestli prakticky v životě má člověk nějaké pravomoci, ani slovo!

Mám za to, že Listina základních práv a svobod je nadřazená naší Ústavě, takže je zbytečné z ní v Ústavě něco opakovat. Bohužel jsou naší Ústavě nadřazené také jiné, mnohem horší listiny (EU)...

Píšete:
Zdánlivě sporný je Kristův výrok: „Sejdou-li se dva nebo tři ve jménu mém, budu já mezi nimi!“
Zdá se však, že Vám je ten výrok jasný. Tedy Vás prosím o odpověď na následující otázky:
1...Jak se dva nebo tři mohou sejít ve jménu Krista, který je mezi nimi?
Je snad Kristovo jméno nějaká bedna, aby se do ní vešli tři lidé se čtvrtým Kristem mezi sebou?
2...Jak je možné, aby byl Kristus mezi námi a současně my v něm (resp. v jeho jménu)?
3...A sejdou-li se jménem Krista tři židé, tři mohamedáni, tři satanisté nebo tři katoličtí preláti (např. pedofilní), také mezi nimi bude Kristus?

Odpovídám:
k 1) nevím, jak se mohou sejít ve jménu Krista. Asi si to řeknou. Ale potom tam nemusí být jen dva či tři, ve jménu Krista se může přece sejít třeba tisíc lidí. Nechápu, proč se mluví jen o dvou či třech....
Jakoby tu ale bylo hovořeno o dvou Kristech.
a) sejdou se v jeho jménu (prvního Krista)
b) on je mezi nimi (druhý)
Nevím, jak může být mezi nimi. Asi nějak neviditelně, tedy hějak tajemně a nepochopitelně duchovně.

k2) bod dva mi připadá jinak formulovaný bod 1.
Kristus je mezi námi a současně my v něm.
Opět mi to napovídá, že asi jsou Kristové dva.
Jeden (druhý) Kristus je mezi námi. Ale před tím se musíme my setkat v něm (v tom Prvním Kristu)!
No myslím, že za toto by mne dali ve středověku upálit.
Tady hraje nějakou roli čas.

Ale stále tu může být i Kristus jen jeden. Jsme nejprve v něm (v jeho jménu), jako ve vzduchu. Jako v duchu. A pak si uvědomíme, že on je mezi námi (jako vzduch, ačkoli ho nevidíme, ale musí tu být!. Jako duch.)

k3) sejdou-li se tři odpůrci Krista, tak netuším, jestli mezi nimi může být Kristus. Ale asi ano.
Protože my si m můžeme něco namlouvat, že třeba na nás neplatí fyzikální zákony. Ale ačkoli my si něco nepřipouštíme, realita je jiná.
Tím, že já budu nesouhlasit např. s východem Slunce, tak stejně vyjde, ačkoli se třeba zavřu do sklepa a budu tvrdit, že nevyšlo.
Tak i zde. Mohu si tvrdit, že tři odpůrci Krista nebudou mít mezi sebou Krista. Oni se třeba nesešli v jeho jménu, takže třeba ten jeden vnější Kristus, ten tam nebude.
Ale ten druhý Kristus, ten, který se vykouzlí mezi nimi, ten tam asi bude.

No ale to hádám. To přece nemůže člověk vědět. Na takové otázky se nedá odpovídat. To si člověk vymýšlí, co ho napadne!

Nebo tam nebude mezi nimi? Proč by tam byl, když ho nechtějí?

Ale zase na druhé straně je právě to, že my můžeme něco nechtít, ale vyšší zákony naše přání nebudou respektovat.
Člověk může toužit po nesmrtelnosti, ale to je asi tak vše, co může.
Takže ohledně trojky vůbec nevím, jestli se na to dá vůbec odpovědět.

Předmětem vjemu či představy je povrch obsahu věci, takže vjem a představa spočívají na povrchu věci jako její vnímavý obvod.
Jméno je idea či pojem, související s konkrétní věcí, tvorem či osobou.
Předmětem pojmu či ideje je obsah věci, její podstata (skrytá vjemu či představě pod povrchem obsahu věci).
Pojem = pojaté, obsažené = obsah
Sejdou-li se dva nebo tři ve jménu mém tedy znamená, sejdou-li se v obsahu mého nitra, v mé podstatě, v mém pojmu, nikoliv sejdou-li se kolem mě, kolem mého vjemu, kolem mé představy (vně, mimo mne).

3/ Proto se například tři satanisté nescházejí ve jménu Krista, ale ve jménu satatna. Proto mezi nimi nebudu já (Kristus), ale on (satan).

Slova Pavla z Tarsu (galatským) „NE já, ale Kristus ve mně“ praví, že lidské já, souvisí s Kristem, nikoliv s Ahrimanem (satanem) či Luciferem (ďáblem), souvisí s první osobou (já), nikoliv s druhou osobou (ty) či s třetí osobou (on). „Já“ je tedy jméno duchovní podstaty Krista! Pravého já si tedy může být vědom jen pravý (vědoucí) křesťan, jenž rozumí, chápe a následuje Krista. Formální křesťan či „nekřesťan“ nepokládá za své já Krista, ale jinou osobu (ty, on).
Praví-li Kristus „...budu já mezi nimi“, pak neříká, že bude mezi vjemy třech osob (já, ty, on).

1/ Praví-li Kristus „sejdou-li se dva nebo tři ve jménu mém“, pak říká „sejdou-li se... v pravém já (v první osobě)“.

2/ Praví-li Kristus „Sejdou-li se dva nebo tři ve jménu mém, budu já mezi nimi“ pak nemluví o spolku různých osob, ale o relativní představě a podstatě (o vjemu a pojmu) jedné osoby člověka, o individualitě pravého křesťana, o jeho relativní Trichotomii (duch, duše, tělo).

Z uvedeného je zřejmé, že pravé křesťanství není náboženství, založené na pouhé víře, ale věda, založená na pravém vědění (pravdivém poznání pravdy). Odtud tolik nepochopení a nenávisti vůči pravému křesťanství (vůči Kristu), ze strany všech náboženství (vč. ateistického či formálně křesťanského)...

Nějak nenacházím odpověď, v kterém případě je tu kolk Kristů.
Jsem v něm, ale přitom on je mezi námi?
A to stačí, že si řeknu, že zde je a tak tu je?
Co brání satanistům, aby tam byl Kristus? Jen to, že si něco řeknu? Ani nevím co?
Kdo z lidí ví co je, kde je Kristus a nebo Satan?
Tedy duchovní světy poslouchají člověka?
Nechci Krista, tak tu není?
Obdobně na hmotné úrovni to ale neplatí...: Nechci třeba respektovat mráz? To sotva. Člověk si může říkat, že mráz nevadí, ale asi by po delší době v minus 20 umrzl, a může se říkat, co chce...

Kristus nepraví, že se můžete sejít v něm, ale v jeho jménu!
Kristus není lidožrout, jak si představujete.
Kristus je avatar a může se tedy duchovně rozmnožovat. Jeho plody jsou pravá lidská já (kristovská), rodící se v lidském já ve smyslu slov Pavla z Tarsu („Ne já, ale Kristus ve mně!“).
Pravé já může být v každém z nás (a tedy i mezi námi), stačí jen Krista přijmout. Kristus jako duch svobody neznásilňuje. Musí být tedy přijat vědomě dobrovolně, zpočátku v jeho jméně. Pak teprve může být následován („budu já mezi nimi“).
Satanistům nic nebrání, aby mezi nimi byl Kristus. Jen se musejí namísto ve jménu satana scházet ve jménu Krista.
Kdyby lidé nevěděli, co je Kristus a co je satan, neexistovali by žádný křesťané ani satanisté.
Zpočátku stačí znát „pouhé“ jméno a co s tím souvisí. Obojí nám sdělují zasvěcenci, kteří tu vždy s námi byli, jako naši učitelé. Jméno nás vede k pojmenovanému. Jen mít uši k slyšení!
Nebudete-li se scházet v mrazu, nezmrznete. Stačí se scházet se v teple (např. si zatopit)...

Slyšel jsem, že prý vyšetření ultrazvukem ničemu nevadí.
Asi je to lepší než radioaktivní rentgen. Ale i tak jsem zaznamenal informaci, že když se v těhotenství žena rozhodně vyšitřit se ultrazvukem, jestli má dítě zdravé, jakou má polohu atp. , tak prý při fotce toho dítěte toto si dává před sebe ručičky, jkako by se bránilo tomu ultrzvukovému zářiči.
Není to jen tak náhodná fotka? Nebo je takových případů více? Prý dítě začíná kopat atp. Je to možné, že by to dítě vnímalo?
Asi stejně jako já nemáte informace, protože totalitní zdravotnictví a akademičtí věda tají takové informace před lidmi, protože by to narušilo její hegemonii ve společnosti, základy, na kterých stojí, příjmy, které má z oblbování lidí a nakonec i boho rovnost.
Ale jde mi o nějaké duchovní či jiné posouzení takových věcí...

Ultrazvuk je menší zlo než rentgen, kopnout těhotnou ženu do břicha je menší zlo, než ji probodnout.
Že si dítě před ultrazvukem chrání ručkama hlavičku, to mohou vidět rodiče často na vlastní oči, přímo při ultrazvukové projekci. To dítě samozřejmě na dané úrovni svého vývoje vnímá! Ani zdaleka to tedy není výjimečný případ. Tvrzení učeného blbečka, že to dítěti nevadí je očividná lež. Dnešní lidé bohužel nevěří vlastním smyslům a vlastnímu rozumu, ale dávají se oblbovat „vědeckými“ teoriemi...
Proč se vlastně počaté dítě vyvíjí 7 měsíců v matčině těle?
Aby bylo chráněno před vlivy vnějšího fyzického světa, které by je nutně zabily!
Ultrazvukem jako bychom vnějšímu světu sjednali k dítěti přístup. Podobný přístup z venčí sjednáváme otráveným vzduchem, který těhotná žena dýchá, otrávenými potravinami, otrávenou vodou, otravovanou psychikou atd. Tak jako tělo matky vytváří dítěti sterilní prostředí, tak je třeba vytvářet sterilní fyzické i psychické prostředí těhotné ženě.
Zde není co utajovat, neboť vše uvedené je zjevné. Zde je možné jen oblbovat. Mezi taková oblbování patří zejména podněcování zvědavosti rodičů, dozvědět se ještě před narozením, jakého pohlaví dítě je. Navíc se při tom můžeme dozvědět, zda dítě není postižené, abychom ho mohli včas „legálně“ zavraždit (potratem).
Tím se dotýkáme karmy rodičů a jejich učených spolupachatelů, kteří z pouhé zvědavosti poškozují zdraví dítěte, popřípadě ho zabíjejí. Tím se dotýkáme duchovního významu věci. Poškozené děti přicházejí na svět, aby vyrovnali negativní karmu. Zavraždíme-li takové dítě, co tím způsobíme? Znemožníme mu vyrovnání karmy a sami si tutéž karmu přivodíme!
Totalitní zdravotnictví a akademická věda takové věci před lidmi nejen tají, ale samy je aktivně způsobují. Proto bude na svět přicházet stále více lidí postižených vnější i vnitřní karmou...

Mám problém, mám tu nějaký rozpor:

Krista musíme nejprve najít.
Až ho najdeme, teprve potom ho můžeme následovat.
Jenže jak najít Krista, když o něm ale vůbec nic nevím, nechápu skoro nic?

Jakoby na počátku si vybereme nějaký cíl, nejvyšší hodnotu. Jenže on to přeci nemusí být Kristus, může to být láska, nebo jiná touha.
Takže máme nějaký cíl.
Jenže vůbec nevíme, o co jde. Až následujeme nějaký cíl, pak teprve můžeme cíl najít a víme, co chceme!
Takže my na počátku vůbec o cíli nic nevíme, protože bychom pak nemuseli cíl náledovat. Cíl je jen slovo, prázdný pojem.
Následování je něco pochopení nebo napodobování?
Zde se mi vtírá na jazyk slova: účel světí prostředky. Jako by to co je cílem bylo ale už předem. Jdeme k cíli, ale on, jako účel cesty nám světí kroky.
Je tedy cíl na konci nebo na začátku?
Logicky materiálně: cíl musí být nakonci cesty!
Závodníci zvítězí, jen když doběhnou do cíle, ne když si stoupnou na start.

K tomu, aby jsme mohli zvolit skutečně nejvyšší cíl, musíme tomu cíli nejdříve porozumět (vlastně idejím různých cílů, aby jsme z nich mohli vybírat). Porozumět různým cílům však neznamená všechny pochopit.
Porozumět = pojmout myšlením = najít představu a ideu (pojem) věci
Pochopit = uchopit srdcem = vzít představu a ideu za svou = usilovat o naplnění věci
Příklad:
Porozumíme mechanismu páky tím, že nalezneme představu a ideu páky.
Pochopíme věc tak, že ji chceme plně uskutečnit.
Naplníme představu a ideu páky např. tím, že z nějakého stromu uřízneme rovnou větev a použijeme ji jako páku (popř. si páku ukoveme z nějakého kovu).
Porozumění věci k naplnění její představy a pojmu (k plnému uskutečnění) ještě nevede.
Pochopení věci k naplnění její představy a pojmu vede.
Plné uskutečňování věci probíhá v čase, cestou kauzality příčiny a následku. Na konci cesty dopějeme k plně uskutečněné věci, to je k naplnění cíle cesty, k naplnění vývoje, k naplnění účelu cesty. Na počátku cesty jsme měli jen čistou (nenaplněnou) představu a ideu účelu.
Z uvedeného vyplývá, že se účel projevuje na počátku i na konci cesty. Na počátku jeho projev není ještě plně skutečný, na konci je již plně skutečný.
Na kauzální cestě (vývoji) k naplňování účelu své konání neustále přizpůsobujeme sledovanému účelu, který ještě plně neexistuje. Ač se účel stane plně skutečným až na konci cesty (v budoucnosti), přece řídil naše konání již od počátku cesty (v minulosti), jako nenaplněná představa a idea účelu.
- příčina působí skrze následek kauzálně v čase (z minulosti do budoucnosti),
- účel působí skrze představu a ideu proti času (z budoucnosti do minulosti)...

Píšete: Současný mravní, morální i hmotný úpadek Evropy je dán tím, že „křesťanský svět“ již není v rukou křesťanů (ani těch formálních)...

Vrtá mi v hlavě: Co je to tedy křesťanský svět v uvozovkách?
Kdo je vůbec křesťan? Je formální křesťan křesťan?
Je křesťan ten, kdo řekne, že je, aniž vůbec něco ví? Je to pro něj jen prázdný pojem. Když malé dítě se naučí modlitbu ono neví co mele...muslim ho naučí muslimskou, křesťan křesťanskou, žid (jako náboženstvím) opět židovskou. Takže dítě přijme to, co m vnutí rodiče. Ale je to náboženství?
Je křesťan ten, kdo chodí do kostela, zpovídá se, leští tam kliky, klečí, a po návratu z kostela, poté co dostal odpuštění nebo rozhřešení, opět začne třeba udávat, nenávidět, závidět atp.
Jestliže někdo se domnívá, že je křesťan, ale ti, co ho vedou mu dávají nauku, která je v rozporu s Kristovou naukou, je to vlastně satanismus, tak co ten člověk je? On se domnívá, že ctí Krista, ale nevšímá si, že kříže jsou naopak, horní strana je dole, mlčí se třeba k vraždění lidí na Ukrajině...je toto ještě křesťanská kultura?
Když se v Evropě vyzývá ke zpívání muslimských písní v kostele jako doklad toho, že nejsme rasisti, že jako křesťané milujeme i jinověrce...
Je to ještě křesťanství, nebo je toto satanismus, blbost?

Co dělá křesťana křesťanem?

Křesťanství, judaismus, islám, satanismus atp. nejíme, ale učíme se mu. Ten první nástroj, který můžeme při učení využívat je přirozené vnímání. Vnímání je však povrchní. Vnímáme jen povrch věcí, podstatu jejich obsahu pod povrchem (v nitru věcí) nevidíme. Každý pedagog (vč. křesťanského) tedy musí svým žákům (vč. „adeptů křesťanství“) poskytovat z počátku látku pro vnímání v obrazech (vč. křesťanských). Odtud formální křesťané. Kulturní oblast, kde se adeptům předkládají „křesťanské obrazy“, se nazývá „křesťanský svět.
Nástrojem hlubšího pronikání do podstaty obrazů (pod povrch věcí) je lidský rozum, rozumné myšlení o vnímaném. K umění rozumu však dospíváme až v pozdějším věku, takže na něj můžeme apelovat až máme dostatek zkušeností s obrazy. Takto se z formálního křesťana může vyvinout vědoucí křesťan, z náboženství věda...
Nebudeme-li formální křesťany pokládat za křesťany, protože křesťanským obrazům ještě nerozumějí, pak ani formální židy, muslimy, satanisty atp. nemůžeme pokládat za židy, muslimy, satanisty atd. Za, co je pak budeme pokládat?
A jako jsou dobří žáci, tak jsou také špatní žáci, které zmiňujete jako ty, co po rozhřešení opakovaně hřeší.
A jako jsou dobří i špatní žáci, tak jsou dobří i špatní učitelé. Jen špatný pedagog může výuku euklidovy geometrie bláznivě či zlomyslně míchat s neeuklidovskou geometrií, křesťanské kostelní zpěvy muslimskými atp...

Z toho, co říkáte mi vyplývá jedno: Až se náboženství, díky rozumovému poznání hlubin pod povrchem věci stane vědou...
Tedy chcete říci, že křesťanství je věda? To snad ne?
Judaismus, islám, satanismus je také věda?
Divně mi to trhá uši.
A co je to potom věda?

Judaismus, islám, satanismus, materialismus, ateismus atp. jsou náboženství.
Pravé křesťanství je pravá věda!
Pravá věda je mechanismus pravdivého poznávání pravdy...

Setkal jsem se s názorem, že prý: Jak chcete na přednášce např. o islámu argumentovat křesťanskými hodnotami lidem, studentům - např. na universitní, bezvěrecké, nekřesťanské půdě - když studenti znají z křesťanství tak maximálně kostel, který navštívili někdy se školním výletem? Určitě jako o křesťanském pojmu vědí o Vánocích a Velikonocích. Navíc český národ je vyhlášený jako nejateističtější národ světa...
Prý tedy dovolávat se za takových podmínek křesťanských hodnot je nesmysl....

Co si o tom myslíte?