Filosofie + duchovní věda 15
Anna
19.10.2012, 09:55:20 kultické zmrtvýchvstání
Reagovat
Děkuji za odpověď.
Moc se mi líbila a moc mě filosoficky zaujala. Mám na Vás spoustu dalších otázek. Ale dnes začnu jen jednou.
Prosím, zkuste mi podrobněji vysvětlit, co můžu já - jako občan, člověk a žena prakticky udělat pro to kultické zmrtvýchvstání olomouckého Děvína, jak to ve své odpovědi píšete na závěr.
ZMP VM
19.10.2012, 14:16:38 RE:
Reagovat
Ve všech ostatních vědních oborech usilujeme o poznání poměrů, které ve světě i v nás již jsou, bez naší zásluhy, jaksi darem. Ve dvou oborech jsme však tvůrci poměrů my sami. V individuální sebevýchově přetváříme sebe sama, zatímco sociální poměry spoluvytváříme či spolupřetváříme s bližními. Bližním pro sociální spolupráci je každý člověk, který sebevýchovou usiluje o stejný cíl, jímž je v mystériu Ducha vnitřní svoboda (svobodomyslnost), jak ji charakterizujeme v „pilířích TSO“. Zdůrazňuji tu pojem „usiluje“, nikoliv požadavek již dosaženého cíle. Kdo o svobodu usiluje vnitřně, ten touží také po jejím zevním projevu, jehož možnost si lze sjednat jen v sociálním duchu mystéria Matky, to je zavedením TSO.
Tak jako Velká Morava představovala volný svaz kmenů, zpočátku keltských, později zejména kelto-slovanských, ale i jiných, tak lze jednotlivé dolní články TSO, jednotlivé dolní organizace (politické obce, hospodářské a kulturní organizace) sdružovat ve volné svazky těchto organizací TSO (např. svaz obcí TSO). Zatímco v rámci Velké Moravy šlo o uhájení sociální svobody kmenů, v rámci TSO jde o dosažení sociální svobody jednotlivců. To je mystérium Velké Matky, v němž nikomu nic nelze předepisovat, v podstatě ani radit, tím méně má smysl o TSO schůzovat. Kdo chce přispět ke vzkříšení mystéria Matky, musí si sám najít způsob, jak k němu přispět, podle svých individuálních schopností a možností.
Dokud takových lidí nebude pro zavedení TSO dostatečný počet, potud lze spolupracovat alespoň na pokračujícím cizelování metodiky TSO, abychom byli připraveni, jakmile se ukáže možnost jeho zavedení, která přijde zcela neočekávaně „jako zloděj v noci“.
K cizelování metodiky je určena diskuse na našem webu. Cizelování se však netýká pouze a jen metodiky TSO, ale vlastně všech oborů lidského poznání, neboť „vědění je moc!“
zmp
Pavel
20.10.2012, 09:21:06 RE: RE:
Reagovat
Dobrý den. zajímalo by mne jak definujete pojem sociální svoboda. Jedná se o svobodu pozitivní nebo negativní. Tedy vymezenou "po", nebo vztahující se "k". Děkuji
pavel
ZMP VM
20.10.2012, 10:43:25 RE:
Reagovat
V kulturním pilíři TSO, nazvaném „SVOBODA“ se snažím dokázat, že sociální svoboda je možná jen jako negace vztahu, neboť každý vztah je nesvobodný. Uvedeme-li tedy samotný pojem sociální svobody do jakéhokoliv vztahu, „po“ nebo „k“, pak za definici svobody vydáváme vlastně definici nesvobody. Svobodu lze rozlišovat jen na vnitřní a vnější (subjektivní svobodomyslnost a objektivní negace sociálního vztahu). Jakýkoliv jiný přívlastek (pozitivní, negativní aj.) obrací svobodu v nesvobodu...
zmp
oto
18.10.2012, 18:40:38 Spojenie ateistov s Výšinami
Reagovat
Spojenie ateistov s Výšinami
Svet je plný paradoxov. Preto paradoxne ten, čo sa považuje za ateistu, môže mať omnoho užšie spojenie so Stvoriteľom, ako ten, kto sa považuje za veriaceho. Ako je to možné?
Treba samozrejme najskôr zdôrazniť, že to neplatí pre každého ateistu, ale len pre toho, kto sa vo svojom živote snaží byť čestný, spravodlivý, ušľachtilý a ústretový voči ostatným ľuďom. Kto má tieto vlastnosti, alebo sa o ne aspoň usiluje, ten má podľa miery ich intenzity zodpovedajúcu mieru spojenia s duchovnými Výšinami a to i bez toho, že by on sám o tom vedel.
Prečo? Lebo Stvoriteľ je zosobnením, zdrojom a východiskom všetkej spravodlivosti, ušľachtilosti, cti a pomoci všetkému a všetkým. Človek, ktorý má podobné vlastnosti, alebo sa ich snaží v sebe vzbudiť, takýto človek na základe Zákona rovnorodosti automaticky nadväzuje určité spojenie so Zdrojom a východiskom týchto síl. Lebo rovnaké je priťahované k rovnakému! Rovnaké, alebo rovnorodé totiž nachádza k sebe skôr či neskôr cestu a užšie vzájomné prepojenie.
Miera myslenia, chovania a žitia toho, čo nazývame dobrom teda na základe Zákona rovnorodosti určuje mieru spojenia jednotlivca s Výšinami. A to aj vtedy, ak on sám seba považuje za ateistu. Zákon rovnorodosti totiž nepustí!
Aký má ale význam spojenie človeka s Výšinami? K čomu je to vlastne dobré?
Stvoriteľ je zdrojom všetkého toho, čo nazývame dobrom. Z tohto nepochopiteľného zdroja dobra prúdi dobro ku všetkým bytostiam vo stvorení. Pozdvihuje ich, podporuje ich, posilňuje ich, ochraňuje ich a to presne podľa miery ich vnútornej a vonkajšej rovnorodosti s univerzálnym princípom Dobra. A toto neviditeľné prepojenie nie je len nejakou duchovnou chimérou, ale v hmotnosti sa prejavuje v celkom konkrétnych životných situáciách a celkom konkrétnym dianím, ktoré je človekom reálne pociťované tak, že sa mu darí. Že mu veci vychádzajú, že je zdravý, že cíti radosť a šťastie.
Celé to funguje tak, že prúdenie zo zdroja Dobra nájde na základe rovnorodosti každého, kto dobro v sebe prechováva a zahrnie ho dobrom a priazňou, ktoré potom vo svojom živote, v rôznych životných situáciách naozaj reálne pociťuje. Takto sa to deje bez výnimky a zákonitým spôsobom, bez ohľadu na to, čo dotyčný sám o sebe prehlasuje.
Rozhodujúcou je totiž vždy iba miera jeho myslenia a žitia podľa princípu Dobra, ktorá následne určuje mieru jeho prepojenia s Výšinami. A teda zároveň i mieru pomáhajúcich a podporujúcich síl dobra, ktoré k danému človeku prúdia.
Rozhodujúca je jedine miera žitia dobra! Nič iného! A preto paradoxne neraz ten, kto o sebe hovorí, že je veriaci, kto chodí do kostola a zúčastňuje sa rôznych iných náboženských povinností, avšak vo svojom živote nenapĺňa princípy spravodlivosti, cti, ušľachtilosti a ústretovosti voči ostatným nemusí mať vôbec žiadne, alebo len veľmi chabé spojenie s Výšinami. Takýto veriaci môže byť od svojho Stvoriteľa na míle vzdialený, i keď on sám sa za veriaceho považuje.
Boha totiž nemožno oklamať! Lebo zhora nie je vôbec braný zreteľ na jednotlivé vierovyznania, ani na nijaké vonkajšie prehlásenia. Zhora, prostredníctvom Zákona rovnorodosti sa berie ohľad iba na žitú opravdivosť! Na to, ako si človek vo svojom živote reálne stojí voči princípu Dobra. To je to najpodstatnejšie a všetko ostatné je podružné. Takto múdro a dokonalo to funguje, pričom vnímavý človek jasne cíti, že to inak ani nemôže byť.
Dajme si ešte odpovede na dve otázky a síce, prečo je predsa len dobré byť veriacim v Boha a prečo je zlé byť ateistom?
Veriaci je človek, ktorý sa otvorene hlási k najvyššiemu princípu Dobra, o ktoré chce usilovať. Jeho viera má ten zmysel, že si svoje predsavzatie pravidelne oživuje a vždy opätovne sa v ňom utvrdzuje, aby všedné dni neprekryli, a ako sa vraví „neprevalcovali“ jeho odhodlanie. Jeho viera, jeho návštevy chrámu, či iné náboženské povinnosti sú teda len prostriedkami k dosiahnutiu konečného cieľa, ktorým je odhodlanie stať sa čestným, ušľachtilým a láskavým človekom.
Ak ale človek neusiluje o tento cieľ, všetko vonkajšie proklamovanie viery, jeho návštevy chrámu i ostatné náboženské povinnosti mu sami o sebe nie sú a nijako nemôžu byť osožné.
No a prečo nie je dobré byť ateistom? Pretože v takomto prípade, hoci by išlo aj o dobrého človeka, jeho odmietanie existencie Stvoriteľa, odmietanie duchovného rozmeru bytia a s ním súvisiace kontinuálne pokračovanie života po fyzickej smrti mu znemožní plnohodnotné vnímanie reality po jeho odchode z hmotného tela. Lebo čo človek chce, to sa mu stane! Ak sa teda rozhodol neveriť vo veci duchovné, v existenciu Stvoriteľa i v život po smrti, po svojej vlastnej smrti vkročí do sveta, v ktorom bude vnímať okrem stále trvajúceho, vlastného bytia, iba nepreniknuteľnú tmu a hrobové ticho, čo napokon vyústi do prežívania bezvýchodiskového zúfalstva.
Človek totiž svojou nevierou vo veci duchovné nemôže zabiť realitu ďalšieho vlastného jestvovania, avšak môže sám v sebe zabiť schopnosť jej vnímania, pociťovania, videnia a prežívania. A preto nedokáže vnímať novú realitu okolo seba. Nedokáže vnímať, vidieť a prežívať jej nádheru, jas a krásu preto, lebo on sám to tak chcel. Lebo žil a zomrel v presvedčení, že nič ďalšieho nejestvuje a jeho chcenie sa mu stalo realitou. Realitou jeho osobnej straty plnohodnotného vnímania nového rozmeru bytia.
Len si predstavme taký život. Život v tme, tichu a bez možnosti pohybu. A to všetko trvá až do chvíle, kým vzrastajúce zúfalstvo neprinúti človeka k prosbe o pomoc. K prosbe o pomoc k niekomu, kto by pomôcť mohol. O pomoc k Stvoriteľovi, ktorého existenciu dovtedy zavrhoval. A táto prosba, nesúca v sebe zárodok tušenia o jestvovaní niečoho Vyššieho spôsobí, že človek zrazu začne vnímať, vidieť a počuť. Začne vnímať, vidieť a počuť, lebo on sám sa otvoril tejto možnosti. Lebo už poľavil v kŕčovitosti svojho materializmu. Najskôr vidí len slabo a matne, ale na základe vrúcnej vďaky smerovanej nahor, ktorá v ňom vzbĺkne, sa mu všetko osvetľuje čoraz viac a viac.
Približne takýto môže byť osud ateistu, ktorý bol na zemi dobrým človekom, ale ktorý si vlastnou nevierou vo veci duchovné sformoval po svojej smrti veľmi ťažké prežívanie, ktorého mohol zostať ušetrený.
http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.
Anna
18.10.2012, 14:15:13 role Olomouce
Reagovat
Prosím, můžu dostat odpověď na téma, kterého jste se již několikrát dotkli v dřívějších přispěvcích a které mne moc zajímá, protože jsem z Olomouce?
Jaká je role Olomouce v esoterním vývoji světa?
ZMP VM
18.10.2012, 15:27:03 RE:
Reagovat
Ptáte se na celé tisíciletí umlčené mystérium, udržované vskrytu fakticky od šerého pravěku až do pochmurného desátého století našeho letopočtu, kdy bylo toto mystérium Franky, skrze císaře Svatopluka brutálně umlčeno. Od té doby je pravda o Olomouci z vnějšího exoterního hlediska pro historiky zakázaným tabu, z vnitřního esoterního hlediska však představuje „podzemní církev“, na způsob katakomb římských křesťanů.
V pohanských dobách byla Olomouc v rukou keltských druidů a nesla jméno Děvín-Velehrad, jenž byl hlavním Děvínem-Velehradem volného vojenského paktu, zvaným v různých dobách různě, naposledy Velká Morava.
Děvínem bylo dnešní historické jádro, dnes již převážně barokní Olomouce, jež bylo hradištěm obehnaným vysokými náspy, chránícími posvátný háj a shromaždiště vojsk v případě války. V Děvíně sídlil volený vele-kněz (kníže), udržující pravěký kult Děvy, která byla slovanskými křesťany přejmenována na Matku Boží a konečně vítěznými římsko-katolickými Franky na Pannu Marii. Zmínku o tomto Děvíně nalezneme velmi zkreslenou ve Starých pověstech českých, jako sídlo odbojných Libušiných děv, vedených tuším Šárkou, proti mužům, vedeným Přemyslem. Je to alegorie o boji odvěkého decentralismu proti ideji centralismu (Pragocentrismu).
Velehradem byl dnešní klášter Hradisko, který byl rovněž Hradištěm, od Děvína odděleným hlavním tokem řeky Moravy. Zde sidlil velkomoravský vojvoda, či chcete-li nejvyšší vladyka. Původním posláním tohoto Velehradu, bylo střežit strategický kamenný práh (kulmský brod) přes zmíněnou řeku Moravu.
Po systematickém zničení obou hradišť Franky, Maďary a Poláky byla na jejich místě vybudována byzantsko-gotická pevnost pod šalamounským jménem Olomouc (Š+olomo-uc). Ta ovšem byla opět do základů zničena za třicetileté války Švédy, s požehnáním Habsburků a na jejích troskách vznikla dnešní barokní Olomouc...
V současnosti je velmi aktuální kultovní zmrtvýchvstání olomouckého Děvína, jako ideje sociálního decentralismu mystéria Velké Matky (Matky Boží)...
zmp
Spatrakus
08.10.2012, 00:34:35 pojmy
Reagovat
3. Můžete mi prosím ještě říci, co to je krása? Pro každého je krása něco jiného. Proč? Proč není krása pro lidi něčím objektivním?
ZMP VM
08.10.2012, 13:34:51 RE:
Reagovat
Abychom se zde neopakovali, odkazuji na:
Původní diskuse na stránkách Obnoveného fóra (2007-2009):
Ostatní:
Umění
Celá kolonka „Umění“ je vlastně diskusí o kráse. Tam byla otázka krásy poměrně velmi podrobně rozebrána...
zmp
Spatrakus
08.10.2012, 00:32:47 pojmy
Reagovat
Můžete prosím říci:
1. Nejsou pojmy a jejich realita součástí objektivní reality? Proč hovoříte o subjektivní realitě pojmů? Je snad i nějaká objektivní?
2. Co to je logika pojmu a jak může pojem - tedy jeho logika - souviset s objektivní realitou?
ZMP VM
08.10.2012, 11:21:20 RE:
Reagovat
1. Objektivní realitou je například strom. Pojem (název, jméno) jimž si ho označíme, je ryze subjektivní realitou, neboť ho vedle stromu v objektivní realitě nikde nenajdeme. Jak naznačuje samotné slovo „pojem“, je pojem tím, čím se objektivní reality jaksi zmocňujeme. Strom do nás skrze smysly vstoupit nemůže. Pojem ho v naší mysli (duši) zastupuje. Obdobně je tomu s pojmem „chápat“, jenž v naší duši zastupuje tělesné uchopení věci.
2. Tak jako v objektivní realitě můžeme uspořádat mnohost koleček v jednotu soukolí, tak můžeme v subjektivní realitě uspořádání tohoto soukolí logicky pochopit, pojmout. Pokud logika našeho subjektivního pojmu soukolí odpovídá řádu (logice) objektivního soukolí, potud je naše poznání soukolí pravdivé (řádně definované).
Řád = objektivní logika v uspořádání těles
Logika = subjektivní řád idejí (pojmů a představ)
zmp
Spatrakus
10.10.2012, 00:14:16 pojem
Reagovat
Je-li pojem subjektivní realitou, v čem se liší od objektivní reality, když ho vyslovíme?
Tím se pro okolí a svět stává něčím objektivním, ne snad?
ZMP VM
11.10.2012, 10:22:23 RE:
Reagovat
Jak bylo řečeno v odpovědi na Váš předchozí příspěvek, představa a pojem jsou v duševním světě vnímaným projevem objektivně duchovní ideje. Vyslovíme-li nebo napíšeme-li pojem, inkarnuje se ve fyzickém světě objektivní projev subjektivního projevu objektivní ideje.
zmp
Spatrakus
04.10.2012, 01:59:41 pojmy
Reagovat
Jaký rozdíl je mezi termínem lhostejnost (nezájem, nečinnost, netečnost) a benevolence (shovívavost)? Jsou synonyma v závorce vůbec správná? Mám dojem, jako by benevolence byla aktivní.
Jsou lidé ke zlu (jiných lidí) lhostejní nebo shovívaví?
ZMP VM
04.10.2012, 14:12:30 RE:
Reagovat
Netečnost = nevědomý nezájem o konkrétní věc, o níž nevíme, že vůbec existuje
Lhostejnost = vědomý nezájem o konkrétní věc, o níž víme že existuje
Nečinnost = nic nedělání, obecně i konkrétně
Nezájem je sice společným jmenovatelem netečnosti i lhostejnosti, avšak z různé příčiny. Proto nezájem není synonymem netečnosti a lhostejnosti.
Nečinnost je sice společným jmenovatelem netečnosti i lhostejnosti, avšak jen ve vztahu ke konkrétní věci, nikoli v obecném slova smyslu. Proto nečinnost není synonymem netečnosti a lhostejnosti.
Benevolence = shovívavost = synonyma, která se vztahují ke konkrétnímu zlu (nepravosti), vůči němuž neprojevuje nezájem , ale ochotu je do určité míry vědomě připustit a strpět, to je nevyvíjet vůči němu nijakou činnost. Protože nečinnost je trpná a pasivní, nemůže být benevolence aktivní.
Nikdo není vůči zlu lhostejný, ví-li, že se jedná skutečně o zlo.
Víme-li, že se jedná skutečně o zlo a přesto jsme vůči němu nečinní, pak je to možné jen z následujících důvodů:
- z nesobecké či zlomyslné benevolence (shovívavosti)
- trpně ze sobecké pohodlnosti, trpně ze sobeckého strachu, činně ze sobecké zištnosti (= sami zlo pášeme nebo na něm máme nějaký podíl)...
zmp
Spatrakus
06.10.2012, 16:06:32 pojmy
Reagovat
Jsem doslova překvapen, že slova, která jsem dosud považoval za synonyma, mají rozdílný, někdy i zcela rozdílný význam, dokonce ani synonyma nejsou.
Přesto mne jímají pochybnosti: Není Váš výklad ryze subjektivní, máte objektivní důkazy? Co je při takovém výkladu pojmů kriteriem pravdivosti?
Proč netečnost je nevědomá a lhostejnost vědomá?
Třeba věta: Netečně naslouchal… Kde tam je nevědomost?
Naopak lhostejnost přehlíží…takže vůbec neví, co přehlíží, není si ani vědoma toho, co přehlíží….je nevědomá.
Jak je tomu se slovem: tolerovat-tolerance, pasivita, nevšímavost?
Eva
06.10.2012, 17:09:32 pojmy
Reagovat
Jistě by se dalo najít mnoho dalších obdobných pojmů. Je ale pro běžný život nutné a hlavně potřebné takto podrobně rozebírat i další pojmy? Zdá se mi to přespříliš intelektuální a nadbytečné.
ZMP VM
07.10.2012, 13:15:22 RE:
Reagovat
Můj výklad je samozřejmě subjektivní, neboť se týká subjektivní reality pojmů, nikoliv objektivní reality.
Při výkladu pojmů je kriteriem pravdivosti objektivní realita, k níž se příslušné pojmy vztahují. Přesněji řečeno, tu jde o to, zda a nakolik logika pojmu odpovídá logice (řádu) příslušné objektivní reality.
Tak například si můžete vybrat mezi třemi učiteli svých dětí. Všichni tři mají tytéž vědomosti, ale jinou charakteristiku. Jeden je k tomu, jak se děti během vyučování chovají, netečný, druhý lhostejný a třetí benevolentní. Kterého si vyberete?
O neživém a tedy nevědomém nerostu můžeme určitě říci, že je netečný k tomu jak se s ním zachází. Nemůžeme však o něm říci, že je lhostejný. Proč asi?
O netečném nerostu určitě nelze říci, že „netečně naslouchá“, tak jako o nevidomém nelze říci, že se slepě dívá. To znamená, že spojení pojmů „netečně naslouchal“ je naprosto nereálné a nelogické, protože neodpovídá logice objektivní reality. Kámen přece nenaslouchá.
Chceme-li poznávat objektivní realitu pravdivě, musíme se naučit také jemně logicky rozlišovat mezi pojmy, které jsme zdědili od našich poznávajících předků, kteří nebyli neteční jako nerost. Tyto jemně rozdílné pojmy přece nevznikly zbytečně.
Právě tak nelogické je spojení slov „lhostejnost si není vědoma toho, co přehlíží“. To přece platí pro netečnost, nikoliv pro lhostejnost. Lhostejnost přehlíží jen to, čím pohrdá, takže musí vědět, co chce přehlížet a co ne. Například sama sebe nepřehlíží. Kdyby lhostejnost přehlížela lhostejnost, byla by jí lhostejnost lhostejná a nemohla by být tedy lhostejností. Je si tedy vědoma všeho. Jak toho, co přehlíží, tak toho, co nepřehlíží...
Tolerance = benevolence – nikoliv pasivita, nikoliv nevšímavost
Tolerance souvisí s určitou mírou volnosti v čase či v prostoru. Aby tato míra nebyla překročena, musí si důsledně všímat, co chce ještě připustit (tolerovat) a co již připustit nechce.
Pasivita = netečnost.
Nevšímavost = lhostejnost.
Jak již bylo řečeno, při pravdivém poznávání reality nebo při intelektuálně nereálném spekulování a bezuzdném fantazírování se bez jemného rozlišování pojmů neobejdeme. K animálnímu životu a pavlačovému klábosení je to zcela nadbytečné, neboť tu docela dobře vystačíme i s pouhým bučením...
zmp
oto
25.09.2012, 10:16:58 Poburujúce predpovede počasia
Reagovat
Poburujúce predpovede počasia
Tento článok vznikol ako reakcia na nepochopiteľné a podivuhodné reakcie ľudí počas mimoriadneho sucha na jar, začiatkom leta, ale i na jeseň tohto roka.
V dnešnej sebeckej dobe všeobecného upriamenia ľudí iba na seba samých je ich slepým egoizmom poznačené takmer všetko, ba dokonca i taká zdanlivo odťažitá vec, akou je predpoveď počasia. Vždy, keď som ju v poslednej dobe počúval, ma vyslovene poburoval egoizmus z nej priam sršiaci. Egoizmus, uzurpujúci si právo mať všetko tak, ako chcem JA! Ako to je výhodné práve pre MŇA a nič iného ma nezaujíma! Všetko ostatné mi môže byť ukradnuté.
O čo ide? Skúste sa raz lepšie započúvať do ktorejkoľvek z predpovedí počasia. Či už krátkodobých, alebo dlhodobých. Či už v komerčných rozhlasových staniciach, alebo na staniciach verejnoprávnych. Všade je to rovnaké. Vo všetkých správach vládne snaha mestského, počítačového človeka po príjemnom, teplom počasí. To je ideál! Akonáhle sa má zamračiť, ba nebodaj pršať, je to hneď ohlasované ako zhoršenie počasia. A keď už zrážkové obdobie prejde, je sebeckému človekovi, zahľadenému iba samému do seba radostne oznamované, že počasie sa našťastie v najbližších dňoch opäť zlepší. Že opäť bude pekne, čím sa myslí slnečno, približne do 30 stupňov Celzia.
Čo je však na tomto tak zvláštneho a poburujúceho? Spomínaný trend kultu pekného počasia vládne dlhodobo a bol plne aktuálnym počas celého toto roka. I počas jari i leta, ktoré boli extrémne suchými. Pôda bola mimoriadne vysušená, pretože zrážky chýbali nie len na jar, v lete, ale aj na jeseň minulého roku. No a toto veľké sucho spôsobilo neúrodu. Výpadok v zbere husto siatych obilnín sa pohybuje okolo 30 percent. Vyčíslené škody rastú do desiatok miliónov Eur, na základe čoho je už dopredu avizované ďalšie zdražovanie ceny potravín.
Na jar, kedy sa rozhodovalo o tom, ako to s úrodou obilnín dopadne, bol akýkoľvek dážď pre vyprahnutú prírodu doslova požehnaním a životodarným balzamom. A tak je tomu i naďalej, pretože deficit vlahy je obrovský a na poliach sa nachádza ešte mnoho plodín, ktoré dážď veľmi potrebujú. Plodín, využívaných ako kŕmne zmesi pre živočíšnu výrobu, ktorých nedostatok zdvihne ceny krmovín a následne zapríčiní zvýšenie cien mäsa. Mimochodom, toto zvýšenie cien krmovín je už avizované na základe neúrody kŕmnych obilovín. Od zberu jesenných plodín iba záleží, do akej konečnej výšky sa vyšplhá.
Z vyššie uvedených dôvodov ľudia, čo i len trochu spojení s prírodou ďakujú za každú kvapku dažďa. Za každú vlahu, prichádzajúcu zhora pre dlhodobým suchom zmučenú prírodu. Keby sa napríklad niečo podobného dialo v stredoveku, ľudia, vtedy ešte prevažne veriaci, by sa úpenlivo modlili za dážď.
No a za takejto extrémnej a doslova hraničnej situácie zaznievali z rozhlasu počas jari i leta spomínané, poburujúce predpovede počasia, podlízavo poplatné sebeckým prianiam človeka mestského, počítačového typu, požadujúceho neustále pekné a slnečné počasie.
Len si vypočujte nejakú predpoveď počasia. Buď priamo, alebo v podtexte to všade nájdete. Je to ale svedectvo neuveriteľného a nepochopiteľného egoizmu, demonštrácia extrémnej zahľadenosti ľudí iba samých na seba a doslova absolútnej odtrhnutosti od prírody a jej základných cyklov a potrieb.
Len JA! JA chcem mať všetko tak, ako to MNE vyhovuje! Nič ostatného ma nezaujíma! A už vôbec nie nejakí hlúpi poľnohospodári a iní sedliaci! Ja pôjdem do Tesca alebo niekde inde a všetko, čo potrebujem si kúpim.
Hľa obraz našej doby! Hľa, obraz človeka, ktorý vyšiel z lona prírody a ktorý si vytvoril inú, vlastnú realitu. Od prírody sa odtrhol, ide proti nej a už vôbec ho nezaujíma. Vlastne zaujíma, ale iba vtedy, keď potrebuje mať pekný víkend a dovolenku. Inak mu môže byť celá príroda ukradnutá! Inak ho iba obťažuje svojimi nepohodlnými potrebami, akou je napríklad dážď, ktorý modernému človeku dnešnej doby iba znepríjemňuje život a kazí pekné víkendy a dovolenky.
Čo si zaslúži takýto človek? Čo si zaslúži takéto ľudstvo? Čo si zaslúžia neverní a vierolomní synovia matky prírody, ktorí sa obrátili proti nej? Ktorí ju ničia, drancujú, týrajú a pomaly chemicky likvidujú?
Takýto človek a takéto ľudstvo si nezaslúži nič iného, ako spravodlivú odplatu! Spravodlivý protiúder za všetky tie ich nespočetné údery a rany, za všetku tú necitlivosť, agresivitu a aroganciu, prejavovanú voči matke prírode.
A toto sa už začína diať! Príroda nám začína vracať údery! Slepý je ten, kto to v prejavoch extrémneho prírodného diania nevidí! Vskutku nadchádza čas, keď sa príroda obracia proti ľudstvu a bude ho biť pre jeho sebecký, už ďalej neudržateľný, všetkému a všetkým ubližujúci, rozpínavý a stále rastúci egoizmus.
Oko za oko, zub za zub a úder za úder!
Ak sa človek nespamätá, neprecitne a nezmení sa, matka príroda sa napokon v mohutnom protiúdere zbaví egoistického netvora, zvaného človek, ktorý nebol nikdy schopný ničoho iného, ako škodiť.
Zostať na zemi a žiť na nej naďalej budú môcť iba ľudia, ktorí sú spojení s prírodou, ktorí majú voči nej úctu a ktorí sú schopní hľadieť na dobro celku a nie iba na svoje vlastné, sebecko malicherné dobro tak, ako je tomu dnes.
http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.
Spatrakus
23.09.2012, 23:50:11 absolutno a relativno
Reagovat
Jak povstalo relativno a jak absolutno?
Může se absolutno projevit jako relativno a nebo relativno jako absolutno?
Existuje-li dotek absolutna s relativnem, potom to nemůže být absolutno. Jak by však potom - bez jakéhokoli doteku - mohlo povstat relativní z absolutna? Nebo má relativno nějakého Stvořitele? Má absolutno Stvořitele? Téhož? A kdo stvořil Stvořitele?
ZMP VM
24.09.2012, 09:53:05 RE:
Reagovat
Protože relativno je duálním projevem absolutna, povstalo relativno z absolutna.
Protože absolutno je to, co se relativně projevuje, nikoliv svým relativním projevem, nelze o absolutnu říci, že povstalo, ale pouze že JE.
Protože relativno je projevem projevujícího se absolutna, nemůže být absolutno projevem relativna.
Dotek absolutna s relativnem neexistuje. Existuje jen marné úsilí relativna dotknout se absoltna. Marnost tohoto úsilí si můžeme představit jako dlaně sepnuté k modlitbě. Pokud má mezera mezi dlaněmi nějakou relativní míru (R), potud je mezi dlaněmi relativno. Přitlačíme-li však dlaně těsně k sobě, takže mezera mezi nimi se stane spárou s absolutně anulovanou mírou (0), potud je mezi dlaněmi přítomno absolutno, jeho přítomnost je však absolutně anulovaná (0). Naše dlaně (relativno) se tak dotýkají jedna druhé, ne však absolutna a tedy ani absolutno se nedotýká našich dlaní.
Vezmeme-li arch papíru a vyřízneme do něj kružnici, rozdělíme arch na dvě relativně opačné části, na formu archy a tvar archu. Tak se staneme stvořitelem relativně duálního stvoření (srovnej Mojžíšovo stvoření Nebe a Země), v němž je naše přítomnost ve spáře mezi archou a archem absolutně anulovaná (0). Proto ve světě relativních projevů nemůžeme přítomnost absolutna, ani přítomnost stvořitele na žádný způsob nalézt. Jakoby se jedno druhého vůbec netýkalo. Odtud „vědecké“ popírání stvořitele i absolutna.
Otázkou, zda má absolutno či stvořitel stvořitele jsme se na naších diskusních stránkách již zabývali, v podobě otázky „kdo stvořil Boha?“ Zde tedy jen stručně:
Stvořitele má stvoření, nikoliv stvořitel. Stvořitelem je absolutno (Bůh) jen když tvoří, nikoliv když netvoří (viz Mojžíšův sedmý den stvoření, kdy Bůh od tvoření odpočinul):
Stvoření = relativní projev stvořitele, jímž je tvořící absolutno...
zmp
Spatrakus
22.09.2012, 17:48:11 pojem absolutna
Reagovat
Když nad tím nyní koumám, tak vnímám tady jakoby rozvíjení pojmu „absolutní“, přičemž se význam absolutna mění.
Jedno slovo „absolutní“ (samo o sobě) říká, že něco je absolutní. Filosoficky absolutní existuje.
Dvě slova: „absolutní konec“ říkají, že absolutní má konec. Filosoficky snad absolutní konec také existuje. I absolutní začátek. V absolutnu musí být vše, i konec i začátek. Přesto, co je to za absolutno, jestliže končí a začíná?
Tři slova: „absolutní konec života (individuality, Země atp.)“ – tady již jde jen o konkretizaci (možná reálně neexistujícího)absolutního konce nebo začátku.
Nicméně, kdyby v absolutnu konec existoval, byl by reálný, byť ne v našem relativním světě.
ZMP VM
23.09.2012, 15:21:27 RE:
Reagovat
Absolutní = samo o sobě mimo jakýkoliv vztah
Relativní = duální = vztah dvou opaků
Protože, jak jsme si ukázali v odpovědi na Váš předchozí příspěvek je počátek i konec relativní, Vámi použitý pojem „absolutní konec“ či „absolutní počátek“ představuje totální zmatení absolutního s relativním, což je chaos.
Chaos „absolutní relativno“ neexistuje ani absolutně, ani relativně, ale pouze iluzorně.
Proto v absolutnu nemůže být ani relativně vše, jak se domníváte, tedy ani relativní počátek a konec.
Absolutno nezačíná ani nekončí. Proto se mu říká „věčnost“.
Pokud se absolutno relativně projeví, pak mimo absolutno vzniká ostrůvek relativního světa duálních projevů, jenž má počátek a konec, avšak projevující se absolutno k němu již nijaký vztah nemá. Vztahy jsou jen v relativnu. Obdobně, koupíte-li si dům, pak k němu máte vlastnický vztah Vy, nikoliv jeho stavitel (stvořitel). Váš dům je sice projevem stavitele, ale stavitel s ním už nemá nic společného...
Absolutní není snadné pochopit, protože k jeho pochopení máme k disposici pojmy a představy, které nejsou absolutní, ale relativní a představovanému a pojímanému absolutnu tedy absolutně nevyhovují...
zmp
Spatrakus
22.09.2012, 15:49:11 absolutní a relativní
Reagovat
Není život nebo smrt absolutní?
Přece pro individualitu je smrt absolutní konec života individuality.
Nebo individualita = jedinec je relativní?
Jedinec = jednotka je snad relativní?
Jednotka je absolutní, nelze k ní nic přidat ani odebrat, jinak by to přece nebyla jednotka. Je sama o sobě. Tak i život. K životu nelze přidat nějaký život +, ke smrti také nejde přidat smrt+. Život jako takový (sám o sobě) je absolutní konec smrti. Smrt sama o sobě je konec života, je absolutní konec života.
Co je tady na tom relativního?
ZMP VM
23.09.2012, 14:58:56 RE:
Reagovat
Relace = vztah
Relativní = vztah dvou opaků = duální
Proto nemůže být například relativní prostor totální (absolutně jediný), jak se jeví našemu vnímání, ale musí být duální. Tak například prostor naší planetární soustavy je oběžnou dráhou planety Země rozdělen na dvě relativně opačné sféry, na sféru vnějších a sféru vnitřních planet.
Obdobně je i jednotka (1) relativně duální: 1 = 1/1 = vnější/vnitřní.
Tak i jedinec.
Vaše teze, že život je konec smrti a smrt konec života, postrádá počátek. Vlastně ho nepostrádá, ale jen o něm nemluví. Dle Vás tedy život končí tam, kde počíná smrt a smrt končí tam kde počíná život. Tím jste ovšem naprosté relativní opaky ztotožnil v totální jednotu „počátek = konec“, což je chaos. Vrátíte-li se k odlišování jednoho od druhého, dostanete život jako relativní opak smrti a smrt jako relativní opak života. Proto nemůže být život ani smrt absolutní...
zmp
Spatrakus
20.09.2012, 17:27:03 štěstí v neštěstí
Reagovat
Jestli při nehodě rozbijeme auto a nic se nám nestane, co to tedy je, není-li to štěstí v neštěstí?
Jasně, o smrti nelze říci, že je to absolutní neštěstí, ale jen relativní - dá se však říci, že je to absolutní konec života?
Může být v tomto relativním světě něco absolutní?
ZMP VM
21.09.2012, 09:24:42 RE:
Reagovat
Relativní svět, je světem relativních projevů absolutna. A protože to, co se projevuje, není svým projevem (např. pláč dítěte není dítě), může být absolutno v relativním světě přítomno jen prostřednictvím svého relativního projevu, nikoliv bezprostředně.
Naopak relativno může být v absolutnu přítomno jako ostrůvek v moři, jako hvězda v mezihvězdné temnotě...
Protože smrt je relativním opakem života, konec je relativním opakem počátku a neštěstí je relativním opakem štěstí, nemůže být smrt absolutním koncem...
Havarujeme-li a rozbijeme při tom auto, pak se jedná jednoznačně o dopravní nehodu, tedy o neštěstí. Jak jsem již uvedl, tzv. štěstí v neštěstí je pouhá spekulativní představa, co se při tom mohlo ještě stát, ale nestalo. Kdybychom tuto spekulaci pokládali skutečně za štěstí, pak bychom si mohli možné neštěstí představovat každý den a mít tak po celý život štěstí v neštěstí. Protože v takových iluzích nikdo nežije trvale, ale nechává se jimi vyděsit jen tu a tam, nelze štěstí v neštěstí pokládat za reálné, ale pouze za „tak řečené“...
zmp
Spatrakus
18.09.2012, 06:58:36 relativita štěstí
Reagovat
Jestli se sebevrahovi stane to, co si přál. Je to pro něj pocit štěstí. Ale on to přeci neprožije. Zemřel a neví už o tom.
Ale to je extrémní případ.
Kdo vsadí sportku, po smrti vyhraje, je to štěstí nebo smůla?
On se nedožil štěstí.
Vyhrál po smrti je to smůla nebo štěstí?
Spadne cihla na hlavu, připraví někoho "jen" o zrak. Je to smůla nebo štěstí?
Já bych řekl: Je to štěstí v neštěstí...Tedy: Je i není to štěstí. Je i není to neštěstí.
Z jedné strany je to štěstí, z druhé strany je to neštěstí.
Zdá se mi, že smrt je absolutní neštěstí. Vše ostatní je více méně štěstí. Řekl bych, že štěstí je relativní.
ZMP VM
18.09.2012, 10:53:47 RE:
Reagovat
Všechna štěstí v neštěstí jsou pouhé kalkulace. To, co tu zveme „štěstí v neštěstí“, to je jen matematický rozdíl, mezi představou neštěstí, které se mohlo stát, ale nestalo a neštěstím které se skutečně stalo. Protože se tu nějaké neštěstí skutečně stalo, nemůžeme z toho být skutečně šťastní. Pouze si tu namlouváme určité uspokojení, že se nestalo větší neštěstí. Zkrátka „štěstí v neštěstí“ je jen zaužívaná fráze...
Podobně je tomu s údajným štěstím, které nelze prožít. Štěstí přece není to, čím se naplní naše touha, ale pouze to, co následkem tohoto naplnění pociťujeme...
Štěstí v neštěstí na žádný způsob nemůže být něčím, co současně JE i NENÍ, neboť nic nemůže být současně svým opakem: Horní není současně dolní, vnější není vnitřní, světlo není tma atp.
Paradox „JE i NENÍ“ (JE = NENÍ) je spekulativní podstatou všech tak zvaných „sofismat“ typu:
„Je lhářem, kdo říká že lže?“ V průběhu 20. století, ne-li dříve, byla na sofistickém JE i NENÍ založena tzv. „teoretická věda“...
Protože štěstí a neštěstí jsou relativní opaky, nemůže být jedno relativní a druhé absolutní...
zmp
rebel
16.09.2012, 11:35:07 logika štěstí
Reagovat
Hmmm...asi máte pravdu v tom, že na štěstí není co pochopit. Myslel jsem, že v tom je nějaká logika. A Vy mi potvrzujete, že logika štěstí existuje.
Píšete: "Neřekl jsem tedy, že o štěstí nelze nic vědecky říci. Řekl jsem, že o štěstí nelze nic přírodovědecky říci. Přesněji řečeno „nic pravdivého říci“, neboť přírodověda se pokládá za kompetentní kibicovat také do duševědy, zatímco s duchovědou nechce mít nic společného, neboť si ducha nahradila hmotou..."
Lze-li o štěstí něco říci z hlediska duševní vědy, potom bych to mohl pochopit - jak tvrdíte.
Co lze tudíž říci o štěstí vědecky, duševní a duchovní vědou?
Ještě: Jak lze nahradit ducha hmotou?
ZMP VM
17.09.2012, 09:49:50 RE:
Reagovat
To, co se ve fyzickém světě relativních projevů plně projevuje, je duch. Přírodověda však to, co se projevuje (ducha) odmítá a vydává za podstatu i příčinu všeho „plnost“ jeho projevu, to je hmotu. Aby tuto tendenční iluzi uhájila, musí neustále produkovat gigantické bujení spekulací o hmotě, spekulací o spekulacích o hmotě, spekulací o spekulacích o spekulacích atd. atd, tak říkajíc donekonečna. Takto se udržuje alespoň na úrovni pravděpodobnosti, neboť na pravdu tendenčně rezignovala. Tyto ryze teoretické spekulace o spekulacích samozřejmě již nejsou vědou materialistickou, tím méně vědou přírodní, ale vědou ryze teoretickou, parazitující na vědě praktické (badatelské a objevitelské), kterou lživě vykládá a její úspěchy připisuje sama sobě...
Duchovní věda o duši nehledá v pocitech přírodní zákonitosti, ale hledá odpověď na otázku, proč tytéž pocity (např. štěstí) prožívá každý člověk jinak a z jiné příčiny. Odpověď nachází v individuální povaze dané individuální karmou, nikoliv dědičností, která se na povaze také podepisuje a nikoliv karmou národa, rasy a celého lidstva, jež se sem také promítají.
Dokážeme-li odlišit vnější karmu (sociální osud) od vnitřní karmy (povahy a vloh), nalezneme mj. také vysvětlení, proč je štěstí prožíváno každým jinak...
zmp
rebel
14.09.2012, 22:58:27 duševní poznání
Reagovat
Nějak jsem stále nepochopil, co je štěstí.
Co znamená Vaše vyjádření: Štěstí je ryze subjektivní pocit, který je dán u každého něčím jiným a v různé míře. Proto ho nelze objektivně probádat přírodovědeckou metodou, tím méně ho lze definovat...?
Snad všechny pocity jsou subjektivní. Potom ani ty nelze probádat ani definovat....takže?
Projevy duše jsou nějaké pocity, tedy duševní stavy. Říkáte jinými slovy, že o nich nelze nic vědecky říci, o duši i s jejími stavy nelze tedy nic vědecky zjistit, ani poznat?
ZMP VM
15.09.2012, 12:34:36 RE:
Reagovat
Vzpomněl jsem si, jak svého času úplně vyčerpaný František Venclovský, po přeplavání kanálu La manche v rekordně nejdelším čase, při vylézání z vody téměř neartikulovaným hlasem pravil: „Já su tak šťastný“.
Co na jeho štěstí chcete pochopit? Možná, že takové počínání pokládáte za nešťastné.
Slova: „Štěstí je ryze subjektivní pocit, který je dán u každého něčím jiným a v různé míře. Proto ho nelze objektivně probádat přírodovědeckou metodou, tím méně ho lze definovat...“ znamenají, že chcete-li pochopit štěstí, stejně jako většinu ostatních citů, pak můžete pochopit jen své vlastní štěstí a předpokládat, že u jiných je tomu více méně nějak podobně. Nic víc s tím nelze dělat.
Problém je tu jen s pojmem „pochopit“.
Tělo se věcí chápe uchopením, duše „pochopením“ a duch „inspirací“.
Vždy si tedy chápání můžeme představit jako popadnutí věci nějakými „prackami“ (tělesnými, duševními či duchovními). To znamená, že pochopit můžeme jen to, co se nachází v duši.
V duši se ovšem mohou nacházet nejen relativní projevy samotné duše (zejména chtění), ale také duševně zpracované (promyšlené a procítěné) projevy těla či ducha. Nejjednodušším zpracováním tělesných a duchovních projevů je prostá reakce na ně, která v duši probouzí více méně neurčité pocity všeho možného druhu, včetně štěstí.
O pocitech nemůžeme vědět víc, než jak je sami prožíváme. Sdělovat jiným je umíme jen v podobenstvích („jakoby do mě hrom udeřil!“ atp.), naučenými frázemi („já su tak šťastnej“ atp.) nebo zcela nejapně („já bych, já bych, já nevím co bych“ atp.). Jak z toho, chcete udělat vědu?
Ostatně nemluvil jsem o „vědě“, ale o „přírodní vědě“. Existuje totiž také „duševní věda“, jako věda o duši, kterou známe zpravidla jen v oné spekulativní „přírodovědecké“ podobě jako psychologii, psychiatrii atp. Existuje však také „duchovní věda“, která se mj. zabývá také duševní vědou a proto je často pojímána také jako „duševně-duchovní“ věda.
Neřekl jsem tedy, že o štěstí nelze nic vědecky říci. Řekl jsem, že o štěstí nelze nic přírodovědecky říci. Přesněji řečeno „nic pravdivého říci“, neboť přírodověda se pokládá za kompetentní kibicovat také do duševědy, zatímco s duchovědou nechce mít nic společného, neboť si ducha nahradila hmotou...
Chcete-li pochopit štěstí, pak se musíte pokusit o jeho reálně logické vyjádření svými vlastními slovy, neboť můžete znát jen své vlastní štěstí, zatímco my ostatní o Vašem štěstí nemůžeme nic vědět, pokud nám o něm sám něco neřeknete.
zmp